Sponsored Post Learn from the experts: Create a successful blog with our brand new courseThe WordPress.com Blog

Are you new to blogging, and do you want step-by-step guidance on how to publish and grow your blog? Learn more about our new Blogging for Beginners course and get 50% off through December 10th.

WordPress.com is excited to announce our newest offering: a course just for beginning bloggers where you’ll learn everything you need to know about blogging from the most trusted experts in the industry. We have helped millions of blogs get up and running, we know what works, and we want you to to know everything we know. This course provides all the fundamental skills and inspiration you need to get your blog started, an interactive community forum, and content updated annually.

MANŽELSTVÍ NA ROK

MANŽELSTVÍ NA ROK

REBECCA WINTERSOVÁ

PRVNÍ KAPITOLA

Gabe se díval na ženu klidně sedící naproti němu. Co ji znal, lidé o ní říkali, že je novým vydáním světlovlasé princezny Grace Kellyové. Souhlasil, že co do vzhledu i stylu tu určitá podobnost je.

Zeny jí záviděly, závidí a pravděpodobně závidět hned tak nepřestanou.

Muži zase závidí jemu, že má exkluzivní práva na její společnost. Jednoho dne ji bude obdivovat celý svět.

„Stefanie? Jak si jistě uvědomuješ, naše výhodné manželství dnes ráno v šest hodin skončilo. Určitě byly chvíle, kdy jsi myslela, že 28. březen nikdy nepřijde.“

Zkřížila jednu dlouhou elegantní nohu přes druhou v typicky ženském gestu. „Přiznejme si, že jsme se dneška nemohli dočkat oba.“

Přikývl. „Zrušení našeho sňatku znamená, že zase můžeš být Stefanií Dawsonovou, nejatraktivnější a nejvyhledávanější mladou ženou ve vyšší společnosti. Jako svobodná teď můžeš volně nakládat se zbytkem svého života a muži, mladí i staří, se budou předhánět, aby získali tvé srdce. Některý velký šťastlivec bude úspěšný.“

Její modré oči se usmály. „Myslíš?“

Odpověděl se zkřivenými rty. „Vím to. Pravděpodobně se s ním setkáš dřív, než uplyne rok. Možná už na své cestě kolem světa. Máš sbaleno a jsi připravena jet?“

„Ano.“

„Auto pro tebe přijede za dvě hodiny. Máš jízdenky? A všechno potřebné?“

Usmála se. „Už se o mě nemusíš starat. Zvládala jsem to, než jsme se setkali, a zvládnu to zas.“

Zvážněl. „Jistě. Ale za rok manželství s tebou jsem si na to zvykl.“

Poposedl si a dodal: „Mimochodem splnila jsi naši smlouvu nad očekávání. Tvoje odměna je v této obálce, ale ať by byla sebevětší, nestačila by k vyjádření hloubky mé vděčnosti za tvou oběť. Jsem a zůstanu ti zavázaný.“ Na chvíli se odmlčel. „Teď bychom mohli projít dohodu.“

„Není třeba. Vím, že své slovo dodržíš.“

Z jejích slov sálal nečekaný žár. „Pak už jen zbývá říct si sbohem.“ Odstrčil kůží potaženou židli od stolu, vstal a přešel k ní. Nozdry mu naplnila lákavá květinová vůně, neoddělitelně spojená s touto ženou.

„Děkuju ti za všechno, Stefanie. Jsi pozoruhodná žena a zasloužíš si všechno dobré, co ti život může nabídnout. Neznám žádnou jinou, jako jsi ty. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Políbil ji na hladkou tvář a odešel z pracovny s překvapivým pocitem, jako by něco ztratil…

Stefanie čekala, až zaklapnou přední dveře, pak přeběhla k oknu. Sledovala vysokého tmavovlasého muže, který si odnášel její srdce. Podal řidiči kufřík a usadil se na zadním sedadle. Pocítila ostrou bolest v srdci, že se neotočil, aby jí na rozloučenou věnoval poslední pohled.

Zalétla myšlenkami do nedávné minulosti. Dnes je tomu rok, co Gabeův otec, mocný senátor Hershal Wainwright z Rhode Islandu, dostal, co chtěl novou snachu, kterou sám Gabeovi vybral za manželku.

Za dva měsíce po jejich svatbě se mu pak splnilo ještě jedno přání zvítězil ve volbách na páté období v senátu Spojených států.

Dnes zase jiný Wainwright, senátorův čtvrtý a nejmladší syn, nesporný favorit veřejnosti ze senátorových mužských potomků, člověk s šarmem a nadějnou budoucností, brilantní a charizmatický, osobnost, které mnozí lidé včetně jeho otce předpovídali, že jednou bude pánem v Bílém domě, také dostal, co chtěl volnost z dočasného manželství, které posloužilo svému účelu, svobodu opustit minulost a žít podle vlastního svědomí.

Oba muži dostali přesně to, co chtěli. Teď byla na řadě Stefanie…

Jejím prvním obchodním počinem bylo zrušení nájmu auta, které pro ni Gabe zařídil. Zbytek dne pak strávila dokončováním několika svých tajných plánů.

V sedm večer se oblékla do hedvábných šatů barvy sektu od své oblíbené francouzské módní firmy Fabrice a vešla do Newportského jachtařského klubu, kde byl její otec starším kapitánem.

Každý její elegantní krok provázely obdivné pohledy návštěvníků. Našla hlavního číšníka a požádala ho, aby pozdržel večeři v soukromé jídelně, dokud nedá znamení. Pozvala tam své a Gabeovy rodiče, aby s ní oslavili první výročí svatby s Gabem. Vešla k nim. Všichni čtyři byli jako obvykle plně zaujati diskusí o politických otázkách.

Od svého opětného zvolení senátorem Hershal Wainwright naléhal na Stefaniina otce, člena Federálního výboru státních rezerv, aby zvážil přijetí funkce ministra financí, bude-li mu nabídnuta. Bývalý ministr totiž nedávno zemřel.

„Dobrý večer všem.“ Stefanie obešla stůl a polibky se přivítala s přítomnými. Gabeův otec ji zdvořile objal. Nikdy se netajil svými city k ní. Bohužel až uslyší, co se mu Stefanie chystá říct, podobný projev náklonnosti pravděpodobně už nikdy nezopakuje.

Stefanie došla na své místo a zůstala stát.

„Než začnou podávat večeři, musím vám oznámit něco důležitého.“

„Och drahá!“ vykřikla její matka štěstím. V té chvíli už obě rodičovské dvojice zářily. „Nepočkáš s tou vzrušující novinou na manžela, až zaparkuje auto?“

Kdyby to nebylo tak důležité, Stefanie by svoje ani Gabeovy rodiče nezraňovala. Byli si tak jisti tím, co jim chce sdělit: že nový malý Wainwright je na cestě.

„Nepřijde, mami.“

Něco v jejím tónu vymazalo úsměvy z rodičovských tváří. Slavnostní atmosféru v místnosti vystřídalo napětí.

Celý den cvičila tuto řeč, ale to ji neposlouchalo žádné publikum. Teď se na ni upíraly čtyři páry očí a dychtivě jí visely na rtech.

Promiň mi, Gabe. To, co se chystám udělat, nebylo součástí tvého plánu, ale na to, abych tě nechala odejít ze svého života bez boje, tě příliš miluju.

„Jak všichni víte, před sedmnácti měsíci mě Gabe pozval na večeři a domů jsem se vrátila s jeho zásnubním prstenem. O pět měsíců později jsme se vzali. Ale nikdy jsem nikomu z vás neřekla podrobnosti o onom večeru. Teď je čas prozradit je.“

„Zní to tak vážně,“ zanaříkala matka.

Stefanie těžce polkla, snažila se v sobě udusit bolest. „Prosím, vyslechněte mě. Všichni.“

Její otec přikývl. „Posloucháme tě, drahá.“

„Děkuju vám. Když nám tehdy přinesli večeři, Gabe mi položil otázku: podle otce doufáš, že jednou vstoupíš do Bílého domu jako první dáma. Je to pravda?“

Podívala se na Gabeova otce. „Otázka vašeho syna mě překvapila, protože jsem vám ani nikomu jinému nikdy nic podobného neřekla.“

Senátor rozpačitě zakašlal.

„To bylo mé zbožné přání, protože tě mám velmi rád, Stefanie,“ zamumlal.

Jeho přiznání by ji potěšilo, kdyby nezpůsobilo tolik škody. „Byla jsem do Gabea tak zamilovaná, tak šťastná, že jsem s ním, že jsem rozpustile odpověděla: cožpak to není sen každé ženy?“ Podívej, drahá „ senátor se opět ujal slova, ale Stefanie mu skočila do řeči. „Dovolte mi, prosím, pokračovat. Gabe si mě chvíli zamyšleně prohlížel a pak řekl: v tom případě mám pro tebe návrh. Byla jsem zmatená a napadlo mě, že se mě chystá požádat o ruku. Moc jsem se však mýlila. Obchodnickým tónem přiznal, že je pro něj nutné, aby se na určitou dobu oženil se správnou ženou. Slovo dočasně, které použil, odválo mé sny.“

Místností se nesly několikanásobné vzdechy.

„Zatímco jsem tam zdrcená seděla, vysvětloval mi, že jeho budoucí manželka musí mít vysoký kredit a musí být schopná ho občas zastupovat na veřejnosti, když on se bude zabývat činnostmi, o nichž nemusí každý vědět.“

„Jakými činnostmi!“ vpadl jí do řeči senátor s divokým výrazem v tváři.

„Nechte mě to dopovědět.“ Odmlčela se, aby nabrala dech. „Řekl, že si otec při usilování o znovuzvolení do senátu zaslouží bezstarostnou kampaň a že ví, že manželství se mnou splní jeho i matčin sen.“

„Jistě to byl i Gabeův sen!“ vykřikla Gabeova matka.

Stefanie pocítila za tento výbuch k tchyni silnou sympatii, ale zavrtěla hlavou. „Ne. Potom zformuloval podmínky. Můj souhlas se sňatkem na dobu jednoho roku a tím, že manželství zůstane jen formální. Dne 28. března pak bude legálně zrušeno.“

„Můj syn se snad musel zbláznit!“

„Gabe se nezbláznil,“ zašeptala smutně. „Za spolupráci dostanu slušné finanční vyrovnání, které mi umožní žít v dostatku, a odejdu z manželství tak čistá jako v den, kdy jsem do něj vstoupila. Kromě toho si budu moct svobodně vzít muže, jehož přáním bude vzít mě s sebou do Bílého domu.“

Seděli jako přimražení, nemohli se probrat z šoku. Stefanie se rozhodla pokračovat, dokud má síly. „Jak víte, dnes je 28. března. Gabe žil pro tento den.“ Hlas se jí zachvěl. „Dnes ráno opustil dům, aby začal svůj nový život. Už se nevrátí.“

Senátor na ni nasupeně hleděl.

„Pokud je tohle jeho představa o žertu, nejsme moc pobavení.“

„Já také ne,“ zašeptala s bolestí.

V očích Gabeova otce se odrážel zmatek, vzácný to pohled. „Co myslíš tím, že se nevrátí? Přece řídí právnickou firmu! Mimo jiné mu předávám nějaké nové projekty důležité pro jeho budoucí politickou kariéru.“

Zavrtěla hlavou.

„Neposlouchal jste mě. Během několika posledních měsíců předal své případy kolegům ve firmě, aby mohl bez problémů odejít. Až nastane čas, spojí se s vámi, ale podle mého to nebude moc brzy.“

„Nesmysl!“

Stefanie si senátorova zlobného výkřiku nevšímala.

„Aby neuvedl do problémů ani jednu rodinu, připravil na své kroky firmu a zaměstnance domu. Oznámil jim, že jsme od svatby byli středem pozornosti, a tak jsme se rozhodli společně jet na přibližně šestiměsíční cestu kolem světa.“

Čtveřice v místnosti na ni nepřestávala hledět se směsicí naprostého překvapení a nevíry.

„Své jednání vysvětluje v dopisech, které vám poslal,“ pokračovala. „Dostanete je zítřejší poštou.“ Odkašlala si. „Kdybych jednala podle jeho plánu, byla bych právě v Paříži a těšila se z první zastávky své dlouhé dovolené. Jak ale vidíte, rozhodla jsem se nejet, protože –“

„Dost!“ Teď to byl její otec, kdo odstrčil židli a vyskočil. Shodil přitom ubrousek a převrátil sklenici. „Manželství jen podle jména nikdy v životě jsem neslyšel takový nesmysl! Jak se Gabe mohl opovážit ti to udělat! Jak se opovážili“

Nikdy ho neviděla tak rozčileného. „Tati, sedni si, prosím tě. Ještě jsem neskončila.“ Co se to s naším synem děje?“ To Gabeova matka na pokraji hysterie křičela na svého manžela a tahala ho za ruku.

Stefaniina matka v zoufalství kroutila hlavou. „Nemůžu tomu všemu uvěřit! Ale když nechám stranou jeho opovrženíhodné chování, nechápu, co tě, Stefanie, přimělo říct ano na jeho návrh? Proboha, drahá, vždyť jsi mohla mít u oltáře každého muže, kterého bys chtěla!“

Stefanii se sevřelo hrdlo, sotva mohla dýchat. „Nechtěla jsem a nechci žádného jiného muže, jen Gabea. Při dospívání jsem se do něho bolestně zamilovala a nikdy mě to nepřešlo. Po deseti letech beznadějné lásky jsem uvítala i jeho plán,“ řekla chvějícím se hlasem. „Byla jsem blázen, doufala jsem, že když budeme žít spolu, roztrhá tu zatracenou smlouvu a naše formální manželství se změní ve skutečné. On se však do mě nezamiloval, neudělal ani jediný vstřícný krok.

Mně zase svědomí nedovolilo svádět ho a pokoušet se tak mařit jeho plány.“

„Jaké plány‘}“ Senátorův vztek se začal vymykat kontrole.

„Nemám tušení,“ odpověděla poctivě. „Až bude připravený, prozradí je.“

Červeň zalila senátorovu tvář. „Kde je můj syn?“

„Ještě nevím, snažím se to zjistit.“

„Chceš tím říct, že opravdu odešel?“ Gabeův otec pořád ještě nechápal, co se vlastně stalo. Vlastně ani Stefanie na tom nebyla o moc lépe.

„Ano. Najala jsem detektiva, aby ho sledoval.“

„Díkybohu, že tě to napadlo!“ ulevil si senátor.

Její otec vrtěl hlavou. „Představa sňatku jako kouřové clony k zakrytí podivných činností je absurdní. Jaký muž by k něčemu takovému využil ženu jako jsi ty? A navíc moji dceru!“ Stefanie měla blízko ke zhroucení, ale musela svoji řeč dokončit.

„Neobviňujte Gabea. Já jsem s jeho návrhem souhlasila. Zamyslete se na chvíli: vždyť mohl být sobecký a zmizet uprostřed volební kampaně. To by vám způsobilo kromě žalu a bolesti skutečné nepříjemnosti. On naopak naplánoval všechno tak, aby zabránil skandálu.“ Na chvíli zmlkla a sbírala síly. „Copak si to neuvědomujete? Gabe vám sice ublížil a teď se vám zdá, že neodpustitelně, ale je to nejčestnější muž, jakého jsem v životě poznala.“

„Čestný?“ vyhrkl její otec. „Vždyť využil tvé zranitelnosti a zlomil ti srdce.“

„On ale, tati, neví, že ho miluju. Nikdy jsem mu neřekla, co k němu cítím, protože jsem věděla, že on do mě zamilovaný není. Za zavřenými dveřmi jsme žili naprosto oddělené životy. Byl přesvědčený, že mi to tak vyhovuje.“

„Jak mohl být tak slepý?“ kroutila hlavou její matka.

„Protože jsem mu nikdy nevyvrátila domněnku, že toužím mít manžela, který se dostane do Oválné kanceláře! On nemá, mami, ani tušení, že je jediným mužem, kterého kdy budu milovat. Proto jsem teď nejela na cestu kolem světa, kterou pro mě připravil. Jakmile zjistím, kde je, přijdu k němu s vlastní nabídkou.“

Senátor přestal pobíhat po místnosti a vyhrkl: „Je to tvoje chyba, Stefanie. Měla jsi mi říct pravdu o vašem manželství už před mnoha měsíci. Zabránil bych tomu, aby to dospělo k takovýmhle koncům. Ať už uděláš cokoli, chci, aby do konce týdne byl doma, kam patří!“

„Přeceňujete moje možnosti, Gabe už není můj manžel. Dnes ráno se se mnou loučil, jako by to bylo navždycky. To, co chci udělat, může dopadnout jinak, než bych chtěla. Po pravdě řečeno, děsím se okamžiku, až ho uvidím tváří v tvář. Důvěřuje mi, že budu dělat to, na čem jsme se domluvili… Ale tohle riziko musím podstoupit.“ Těžce dýchala. „Protože život bez něho nemá pro mě cenu.“ Senátor stál se stisknutými čelistmi. Poprvé, co ho znala, byl bezmocný. To ale nebude trvat dlouho. Věděla velmi dobře, že jeho chapadla dosáhnou daleko. Když něco chtěl, nebylo ho možné zadržet. Teď chápala, proč se Gabe před delší dobou dostal se svým otcem do slepé uličky. Mráz jí přeběhl po zádech.

„Budu potřebovat každou pomoc,“ pokračovala. „Zatím byste měli předstírat, že věříte příběhu o naší cestě podle dopisu, který vám zítra pošta doručí. Uděláte to pro nás?“

Oči jejího otce se zúžily. „Pokud na tom trváš, nezdá se, že bychom měli na výběr.“

„Děkuju, tati. Slibuju, že s vámi všemi zůstanu ve spojení. Teď, když mi prominete –“

„Ne, Stefanie!“ Její matka při vstávání převrátila židli. „Ještě nemůžeš odejít, drahoušku!“

„Musím, mami. Auto čeká. Detektiv mi má v devět zavolat, chci do té doby být doma. Může trvat i několik dnů, než budu vědět, kam Gabe odjel. Teprve pak můžu dělat plány. Mezitím spoléhám na vás, že budete předstírat, že je všechno v pořádku. To si Gabe přeje.“

Senátor ji probodával zlým pohledem, jímž zastrašoval lidi, které neměl rád. Mezi ně teď zařadil i ji, ztratila jeho přízeň, když postavila loajalitu k manželovi nad věrnost tchánovi a zaměstnavateli. Bylo to velmi smutné, protože měl vlastnosti, pro které se ho naučila mít ráda. Udělal také hodně pro humanitární akce ve světě.

„Očekávám, že přivedeš mého syna k rozumu, Stefanie.“ Přestože nepřidal slova nebo jinak, jeho varování bylo víc než jasné.

Každému poslala polibek, prošla klubem a spěchala k čekajícímu autu.

„Zavezte mě prosím do Oyster Inn, mám tam schůzku s přáteli. Později mě odvezou domů.“

„Dobře, paní Wainwrightová.“Když dojeli ke známé a oblíbené restauraci v Newportu, řidič jí pomohl vystoupit a pak odjel. Stefanie osaměla. Šla na konec ulice a zahnula za roh.

Před několika hodinami si koupila a zaplatila hotově ojeté auto. Zaparkovala ho u chodníku a do zavazadla v kufru schovala nový mobilní telefon a paruku. Teď vytáhla zavazadlo, na své vlasy dlouhé až na ramena nasadila paruku s krátkými černými kadeřemi v cikánském stylu a sedla si za volant malé modré hondy. Nastartovala a rozjela se rozhodnutá urazit na jeden zátah co nejvíce kilometrů od Newportu.

Senátor sice ještě možná byl s manželkou a jejími rodiči v klubu, ale spíš by se vsadila, že se jim už dávno omluvil a vydal se najmout pátrací tým, aby sledoval ji a pohádkový dům se šindelovou střechou v Nantucketu, který jí Gabe dal jako svatební dar. Zanedlouho nechá nainstalovat do telefonu v jejím domě štěnice a sledovat každý její pohyb, aby našel stopu ke svému synovi.

Po sňatku s Gabem se o senátorovi dověděla pár věcí, o nichž před dvěma lety, kdy pro něj začala pracovat v týmu pro volební kampaň, neměla tušení.

Senátor Wainwright byl zakladatelem dynastie. Jeho děti byly jeho majetkem, jeho slovo zákonem. I když své syny zbožňoval, považoval by za bezohlednost, kdyby některý z nich opustil rodinu a nechtěl se k ní znát. Zejména těžce by to nesl u Gabea, kterého upřednostňoval.

Čin svého nejmladšího syna považoval za zradu. Neuvěřitelnou. Neodpustitelnou. To vše mu viděla v tváři. Nezastavil by se před ničím, aby Gabea přivedl zpět do stáda, ani před špehováním Stefanie v jejím vlastním domě.

Ona však měla na své straně moment překvapení. Než si uvědomí, že ho přechytračila, bude za hranicemi státu a on ji nedokáže vypátrat.

Očekávaný telefonát přišel přesně v devět hodin večer. Srdce se jí zastavilo, když stiskla tlačítko a pozdravila.

„Paní Dawsonová?“

„Ano, Wesi! Jakou zprávu pro mě máte?“

„Váš bývalý manžel odletěl do Providence, pak opustil letiště v malé dodávce s poznávací značkou Montany.“

Montana? Překvapilo ji to. Myslela si, že se chystá odletět soukromým letadlem do zámoří. „Byl s ním někdo?“ Prosím, ať to nebyla žena. „Nejprve ne.“ Ach bože.

„Ale než opustil město, zastavil se ve výběrové vojenské akademii a vyzvedl tam chlapce a ženu.“

Vydechla překvapením.

„Prohlédl jste si je dobře?“

„Ano. Chlapci je, řekl bych, čtrnáct nebo patnáct let, dost vysoký na svůj věk. Štíhlý, tmavovlasý. Té atraktivní brunetce bych hádal něco mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti.“

Dobrý bože mohlo jít o Gabeova syna? Bylo to ono velké tajemství, které před všemi skrýval? A pokud ano, byla ta žena chlapcovou matkou? Odvážel je Gabe pryč? Miloval ji?

Stefanie bolestí skoro nemohla dýchat.

„Paní Dawsonová?“

„A-ano?“

„Jen jsem se ujišťoval, že se spojení nepřerušilo. Sledovali jsme je se Stanem až do Erie v Pensylvánii, kde zaparkovali před motelem. Předpokládám, že tam zůstanou přes noc.“

Tak Gabe je v Erie. Jel tedy nepřetržitě od chvíle, co vyzvedl své spolucestující. Uvědomovala si, že během jejich manželství mohl navštěvovat jinou ženu. Ale představa, že s ní je teď v motelu, byla pro Stefanii zdrcující.

„Stan mě teď vystřídá, takže se budu moct trochu vyspat na zadním sedadle. Číslo Stanova mobilu máte, kdybyste chtěla nové informace…“

„Děkuju vám, udělám to,“ zamumlala a snažila se, aby se jí hlas netřásl strachem, že Gabe tu ženu miluje už celá léta. Někoho, kdo se rodině nelíbil.

Pokud to tak bylo, nebylo divu, že nikdy neporušil podmínky té zatracené smlouvy, kterou uzavřel se Stefanií. Netoužil se s ní milovat, když matka jeho syna čekala, až bude volný.

„Neztrácejte je z dohledu, prosím vás,“ dodala po menší odmlce, „jedu za vámi.“

„Nikdy neztrácíme cíl.“

„A nepřipusťte, aby si všiml, že ho sledujete! Nezapomínejte, že nechce být nalezen.“

„Uvědomujeme si to. Můžete se spolehnout, že svou práci uděláme dobře. Jinak to ani neumíme.“

Kousla se do rtu. „Kéž byste měli pravdu. Dobře vám zaplatím.“

„Už jste to udělala.“

Stefanie odložila telefon. Bála se, že se něco pokazí a už nikdy Gabea neuvidí.

Po hodině jízdy jí začala klesat víčka. U dalšího poutače nabízejícího ubytování v Cozy Inn raději sjela ze silnice a zastavila v motelu na noc. Ubytovala se, zalezla do postele a zatelefonovala svým pátračům. Gabe se z motelu nehnul. Byl tam s ní… Zabořila tvář do polštáře. Než usnula, byl celý mokrý.“Bude to senzační, Gabe.“

„Myslíš?“

Gabe se usmál při pohledu na patnáctiletého chlapce, jak nasedá k němu do kabiny malého náklaďáku. Při každé návštěvě Claye Talbota, problematického chlapce, zjišťoval, že je zase vyšší a dohání ho ve vzrůstu. Před jistou dobou přesvědčil soud, aby Claye místo do nápravného zařízení poslal do dobře střežené vojenské akademie.

„Ano. Nemůžu uvěřit, že už jsme skoro tam.“

„Uvědomuješ si, že je to jenom pokus?“

„Ano. Vím to.“

„Svěřili tě do mé péče. Jestli nebudeš dodržovat pravidla, budu mít svázané ruce a soud tě pošle zpátky do akademie.“

„Nenávidím to místo. Až příliš připomíná vězení.“ Po dlouhé odmlce dodal: „Přísahám, že už se znovu do potíží nedostanu.“

„Doufám v to, Clayi. Opak by mě zklamal a matce by zlomil srdce. Ale důležitější je, že bys zklamal sám sebe.“

Chlapcova tmavovlasá hlava přikývla.

Tato cesta skýtala několik příležitostí. Jednak Clay s matkou mohli strávit trochu vzácného času spolu, než se od nich na letišti v Chicagu oddělila a odletěla zpět do Providence. Jako alkoholická mohla řídit, dokud ji nepřemohla neodolatelná chuť se napít. Gabe jí dal na srozuměnou^ že během cesty do Montany nebude žádný alkohol. Žádal ji, aby to vydržela, když se má setkat se synem, kterého neviděla několik měsíců. Přestože její vůle párkrát podlehla, Clayovi to zřejmě nevadilo.

Pokud jde o Gabea, měl příležitost nahlédnout do Clayova způsobu myšlení a navázat se synáčkem bohatých rodičů, kteří neměli o výchově dítěte ani ponětí, bližší vztah.

Smrt Clayova otce na rakovinu před dvěma lety obrátila chlapcův život vzhůru nohama. Nedokázal se vyrovnat se svou bolestí, natož s bolestí své nešťastné matky – alkoholicky. Dostával se do problémů s jinými dětmi z bohatých providenských domů, které si mohly dovolit drogy a pro zábavu bezohledně kazily a ničily vrstevníky v sousedství.

Clayova matka nakonec v zoufalství požádala Gabea, aby jejího syna hájil u soudu. Umístění chlapce do vojenské akademie bylo samozřejmě jen prozatímní opatření. Teď, když Gabe mohl svůj život žít svobodně, snad Clayovi dokáže zajistit emocionální a psychickou podporu, kterou tak zoufale potřebuje.

Pokračovali v jízdě starým sněhem, až se objevil ukazatel hlásající: Vítejte v Marionu v Montaně. Jste v Boží zemi. Gabe kolem něho projel za poslední rok tucetkrát.

Jejich dlouhá jízda napříč Spojenými státy se chýlí ke konci.

Dříve vždy létal na mezinárodní letiště Glacier Park, kde na něho čekal jeho předák Mack Whittaker, aby ho odvezl na ranč.

Tentokrát bylo vše jinak. Gabe nemusel být prorokem, aby věděl, že jakmile obě rodiny dostanou jeho dopisy, rozpoutá se peklo. Přestože rodičům napsal, že odjel do ciziny, byla tu možnost, že se ho otec pokusí najít. Proto se rozhodl cestovat dodávkou, aby zmátl stopy.

Za pár měsíců napíše další sadu dopisů, v nichž vysvětlí, že se se Stefanií rozhodli jít každý svou cestou.

Ta s vděčností odletěla do Paříže pár hodin poté, co opustil dům, a jistě se baví s přáteli, jak plánovala.

Když teď získala svobodu, může žít s mužem, kterého si vybere. Gabe si uvědomil, že se mu ta představa jaksi nelíbí. Její obraz a hlas odmítaly opustit jeho mysl a smysly.

Očekával, že ho vzpomínky na ni budou nějakou dobu pronásledovat. Dalo se jen stěží předpokládat, že se mu podaří žít rok ve stejném domě s manželkou – třeba jen podle jména – jako je Stefanie, a pak od ní odejít bez toho, že by ho to nějak poznamenalo. Přesto ho překvapilo, jak hluboko se mu dostala pod kůži.

Jízda hustým deštěm střídaným sněhovými přeháňkami by byla utrpením, kdyby ji musel absolvovat se svými neradostnými myšlenkami sám.

Zaobíral se představami, že o ní brzy uslyší, jak se vdává za nějakého nadějného mladého muže, jehož kariéra by mohla vést do Bílého domu. Snažil se tak v sobě zhasínat rozhořívající se jiskry, které se rozhodl ignorovat, natož aby jim dovolil zapálit oheň.

Zamračil se a přidal plyn. O dvacet minut později zahlédl v bledém světle soumraku známé obrysy, což přetrhlo jeho mučivé myšlenky.

Ranč Modřínoví hoši.

Gabe si všiml nově postaveného ukazatele u brány, spokojeně si oddechl a zpomalil. Mack musel hodně zapracovat, aby zajistil jeho vztyčení do jejich příjezdu.

Speciální dárek na uvítanou doma. A nejlepší prostředek k zaplašení nepříjemných pocitů.

Asi před osmnácti měsíci letěl nad tímto pozemkem s majitelem realitní kanceláře v Kalispellu a ranč i příroda kolem ho nadchly. Přes třicet tisíc hektarů svěžích zelených luk s početnými stády dobytka, mezi loukami a lesíky se statnými borovicemi. V časném ranním slunci se třpytila modrá stuha říčky hemžící se pstruhy a tancovala na tmavě zeleném lesním horizontu. Pár venkovských srubů posazených tu a tam v úrodném údolí obklopeném horami se zasněženými vrcholky doplňoval obraz, který promlouval přímo ke Gabeově neklidné duši.

Jeho potřeby, touhy a přání byly dříve rozpolcené a nestálé, unikaly mu jako nějaký koketní vánek. Pak uviděl tenhle ranč a najednou bylo všechno jasné.

Tady zapustí kořeny.

Ranč byl jediným místem na zemi, které ho přitahovalo, a to on i jeho rodina viděli a procestovali větší kus matky země než většina lidí.

Clayův vzrušený hlas ho vrátil do přítomnosti. „To je ono?“

„Ano. Jsme doma.“

Ale bez Stefanie znělo to slovo Gabeovi prázdně. S touhle realitou bude muset žít.

Zaparkoval. Byl sice začátek jara, ale zima jako by se ještě nechystala vyklidit pole.

„Proč jste nepojmenoval ranč po sobě?“

„První tady byly modříny, a ne Wainwrightovi. Máš doufám hlad, protože Marva má určitě pro nás připravené svoje slavné domácí chilli.“

„To je vaše manželka?“

Než Gabe odpověděl, zhluboka se nadechl. „Ne. Je to kuchařka pro hlavní budovu ranče.“

„Maminka mi ukazovala fotografii paní Wainwrightové v novinách. Vypadá opravdu dobře!“

„Souhlasím.“

Gabeův hlas skřípal. Stefanie byla pravděpodobně nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. „Je už na ranči?“

Sevřel rukama volant. „Ne. Ona není, Clayi. Právě teď je na cestě kolem světa.“

Chlapec se zamračil. „Proč?“

Poškrábal se po neoholené čelisti. „Potřebovala nějaký čas sama pro sebe.“

Clay se na něho vážně podíval.

„Budete se rozvádět?“

Poctivá otázka si zasluhovala poctivou odpověď. Ostatně jinak by v Clayovi zvědavost hlodala dál. „Jsme rozvedeni.“

„Nechtěla žít na ranči?“

„Spíš chtěla život, který milovala, na východním pobřeží.“

„Viděla někdy váš ranč?“

Gabe se začal potit na čele. „Ne.“

„Ale to je šílené. Stačil by jediný pohled na tohle místo a už by se na východ vrátit nechtěla!“

Gabe potřásl hlavou. Kéž by byl znovu mladý a viděl život tak jednoduše! „To se nikdy nestane.“

„To je moc zlé.“ Chlapec pořád ještě těžce prožíval otcovu smrt. Nevěděl, že pro Gabea nebylo rozloučení se Stefanu o moc lehčí…

„Jak jsi už s bolestí poznal, život někdy neprobíhá tak, jak bychom si přáli. Co říkáš tomu, že bychom na minulost zapomněli a šli dovnitř?“

Chlapec sklonil hlavu. „Je to těžké, ale pokusím se.“

Gabe znovu pocítil s Clayem soucit. Pohladil ho po rameni.

DRUHÁ KAPITOLA

Stefanie strávila neklidnou noc v Kalispellu v Montaně. Přes zprávu soukromých detektivů, že žena, kterou s chlapcem Gabe vyzvedl v Providence, se od nich v Chicagu oddělila a směřovala na letiště 0’Hara, do Stefaniiných snů se pořád vkrádaly obavy, že Gabe je do ní zamilovaný.

Nešťastná Stefanie přijela k malé vesničce Marion, kde se v kavárně motelu Branding Iron měla setkat s detektivy.

Malá venkovská kavárna vypadala pustě, zřejmě kvůli předpovědi počasí, podle níž se měla navečer přihnat bouřka.

Teď bylo deset minut po třetí. Po dvou hodinách marného vyhlížení Stana a Wese z oken ozdobených parožím se začala obávat, že něco nevyšlo. Pomyšlení, že jela tak daleko jen proto, aby ztratila Gabeovu stopu, bylo stresující. Konečně uviděla jejich pronajatý vůz a běžela jim ke vchodu naproti.

„Už můžete být klidná,“ ujišťoval ji Wes, když se posadili k jejímu stolu. „Ranč Modřínoví hoši, kde váš manžel strávil poslední noc, je konečný cíl jeho cesty.“

Servírka přijala objednávku na horkou kávu.

Stefanie se udiveně zeptala: „Jak to víte tak jistě?“

„Zavolal jsem tam. Předstíral jsem, že jsem rodič a žádám informace,“ vysvětlil jí Stan. „Podle ženy, která byla u telefonu, má ranč fungovat i jako škola pro mladé chlapce, kteří měli potíže se zákonem. Je to myšlenka pana Wainwrighta, majitele a ředitele tohoto zařízení.“

„CožeT

„Pokusím se citovat její slova: uspořádané prostředí jeho ranče s chovem dobytka nabízí vhodnou alternativu běžného nápravného školního zařízení. Chlapci Žijí, studují a pracují na farmě v rodinných skupinách se školenými poradci, učiteli a náhradními rodiči. Výsledkem je mnohem vyšší počet rehabilitovaných mladých mužů, kteří budou v budoucnu přínosem pro společnost.“

Stefanie kroutila hlavou a snažila se vstřebat ty neuvěřitelné informace. Gabe že se obrátil zády k politické kariéře, která ho mohla dovést do nejvyššího úřadu v zemi, aby mohl žít v této odlehlé divočině obklopen mladými kriminálníky?

Během nekonečně dlouhé jízdy napříč celou zemí začala věřit, že Gabeův pasažér je jeho syn a on a chlapcova matka se zde chtějí společně usadit.

Stefanie měla pocit, že jí puká srdce.

Když se toho tolik dozvěděla, bylo by od ní neodpustitelné, kdyby se objevila na ranči? Dokud byli svoji, Gabe měl mnoho měsíců na to, aby se jí svěřil.

Zatímco zápolila s odpověďmi na tyto otázky, Wes před ni položil mapu Montany. „Tahle cesta vede k ranči Modřínoví hoši, paní Dawsonová. Trasu jsem vyznačil modrou barvou. Pokud to dovolí počasí, je to odtud dvacet minut jízdy.“

„Nemůžu vám dost poděkovat za to, co jste pro mě udělali.“ Stefanie jim oběma podala šek s prémií.

„Rádi jsme vám pomohli.“ Stan se usmál. „Hodně štěstí.“

„Vám taky.“

„Díky. Dejte nám vědět, kdybyste nás ještě potřebovala.“

Detektivové splnili svůj úkol dokonale. Měla v ruce plánek k jeho sídlu i důkaz, že nikam neodjede. Ještě pro ni není ztracený.

Teď však vyvstal problém. Zatím se Stefanie soustředila jen na to, aby se Gabeovi dostala na stopu. Nepřemýšlela, co udělá dál. Po odchodu detektivů začala horečně hledat legendu, s jakou před něj předstoupí. V jeho očích byla nevítaným vetřelcem, hmatatelnou připomínkou života, kterého se zřekl. Ještě horší bylo, že neznala postavení ženy, která s Gabem a chlapcem absolvovala část cesty. Nevěděla, jestli její bývalý manžel miluje chlapcovu matku nebo nějakou jinou ženu.

Ať tak či tak jestli se nechce vzdát naděje, že ještě někdy Gabea uvidí, zbývá jí jediné, pokračovat v původním plánu. Nemůže nic ztratit. Pokud by se naplnila její nejhorší noční můra a Gabe by jí začal pohrdat, aspoň nestráví zbytek života trápením se, co kdyby.

Odhodlaně se vydala na toaletu, aby se upravila a ujistila se, že světlé prameny jejích vlasů nevyčnívají pod parukou. Obnovila si makeup vybraný tak, aby zakryl její světlou pleť a hodil se k černé paruce. S hnědými kontaktními čočkami, zlatými kroužky v uších, v černém roláku a zakázkových džínách by ji nepoznala ani vlastní matka.

Gabe vedl dvojí život celé měsíce. Kromě soukromých detektivů pracujících pro Stefanii, kteří dostali dobře zaplaceno i za mlčení, věděli o jeho zdejším pobytu jen lidé z ranče. Stefanie neměla v úmyslu prozrazovat jeho tajemství. Udělala naopak všechno, co bylo v jejích silách, aby ji nikdo nepodezříval, že je bývalou manželkou Gabriela Wainwrighta.

Zhluboka se nadechla a šla zaplatit za oběd. Teprve u auta si uvědomila, že je větrno. Podle předpovědi mělo sněžit.

K ranči to bylo jen dvacet minut jízdy, a tak se přes nepříznivou předpověď počasí rozhodla vyjet a nečekat do dalšího dne. Navíc nebylo jasné, pokud bouřka opravdu přijde, jak to bude se sjízdností cesty, až ustane. A už vůbec si neuměla představit, že by po tak dlouhé cestě sem odjela bez setkání s ním. Pět dní a nocí prožila ve strachu, že se jí ho už nikdy nepodaří najít. Teď jí Gabeova blízkost přitahovala jako magnet.

Ještě než ze zpětného zrcátka jejího auta zmizel obraz motelu, déšť se změnil ve sníh a bičoval přední sklo. V posledních hodinách znatelně klesla teplota. Dvakrát musela na zledovatělém úseku zpomalit.

Tahle pustá divočina vůbec nevypadala na začátek dubna. Přemítala o podivnosti Gabeova rozhodnutí usadit se tady. Každý, kdo znal Wainwrightovy syny, věděl, že jsou výborní plavci a námořníci. Gabe a moře patřili k sobě. Kromě vodních sportů miloval rybaření na moři, dravé příboje a sprchy slané vody.

I Stefanie byla vodní dítě. Za krátké manželství s ním sdílela mnoho radostí spojených s mořem, ovšem vždy ve společnosti jiných.

Neuměla si proto představit, co jej přivedlo do této pusté země vzdálené od moře. Žádné jachty, žádné čluny. Skoro žádní lidé.

Čím více si prohlížela nepřátelské okolí, tím méně se jí chtělo věřit, že si je Gabe vybral. „Ach Gabe co tady děláš“?“ bolestně vykřikla. „A proč!“

Náhle si uvědomila, že už určitě jede více než udaných dvacet minut, přesto po bráně k ranči ani vidu, ani slechu. Viditelnost se podstatně zmenšila, neviděla před sebe ani na půl metru. Ke všemu ucítila, že se auto naklonilo dopředu a sjelo do příkopu. Vše kolem bylo tiché, i motor a topení, dokonce i sněhové vločky se snášely nehlučně.

Když se trochu uklidnila, přinutila se myslet chladně. Pokud bouře brzy nepřejde, mohla by tu strávit hodiny, možná i celou noc. Nikdo ji nebude hledat.

Jestliže vystoupí a pokusí se najít cestu na ranč pěšky, mohlo by ji srazit nějaké auto, nebo čekat podchlazení. Smysl dávalo jediné: zatelefonovat na číslo 911 a doufat, že je někdo v dosahu a uslyší ji. Kabelka jí však bohužel spadla na podlahu.

Kvůli sklonu, v němž se auto nacházelo, jí dělalo potíže rozepnout bezpečnostní pás. Nakonec se jí to přece jen podařilo. Jednou rukou opřená o volant druhou vylovila mobilní telefon a stiskla tlačítko.

„Úřad šerifa,“ ozval se drsný mužský hlas.

Díkybohu.

„Dobrý den. Já jsem zaváhala, protože si uvědomila, že málem řekla Stefanie Wainwrightová. „Tady je Teri Jonesová. Sjela jsem z cesty do příkopu u sjezdu na ranč Modřínoví hoši. Tam jsem alespoň měla namířeno, když jsem vyrazila z Marionu.“

„Jste zraněná, paní?“

„Ne, jen rozrušená.“

„Jaké auto řídíte?“

„Tmavě modrou Hondu Civic 1989.“

„Zůstaňte v autě. V takovém počasí nikdy nevíte, co se pohybuje kolem.“ Stefanie se zachvěla. Přemýšlela, co měl šerif na mysli možná medvědy nebo vlky. „Vyrazíme vám na pomoc co nejdřív.“

Polkla strach. „Velmi vám děkuji.“ Mobilní telefon Gabeovi zazvonil ve chvíli, kdy projížděl čerstvým sněhem na horní pastvině a kontroloval, jestli je tam dost krmiva pro dobytek. Věděl, že ve sněhové bouři by ho nikdo z ranče neobtěžoval, kdyby to nebylo důležité.

Zastavil koně a vytáhl telefon ze saka. Příští náraz větru se sněhem ho přinutil ještě víc si narazit klobouk do čela a vytvořit tak malé zátiší, aby slyšel.

„Tady Gabe.“

„Gabe, to je Marva. Před chvílí volal šerif. Žena jménem Teri Jonesová uvázla s modrou hondou na silnici u brány na ranč a všechna policejní vozidla jsou právě v terénu. Dispečer se ptá, jestli bychom se tam nemohli podívat. Koho tam mám poslat?“

Gabeův kůň poskakoval na místě. Všichni schopní pracovníci na ranči včetně Macka hledají zatoulané kusy dobytka na ostatních pastvinách a ověřují, jestli je všude dost krmení. Gabe si uvědomil, že k hlavní silnici je pravděpodobně nejblíž on.

„Podívám se tam sám. Připravte mi kafe.“

„Ano.“

„Děkuju, Marvo.“ Vrátil telefon na místo a houkl na koně: „Jedeme domů.“

Spěchal ke stodole, kde svěřil Cézara jednomu z pomocníků. Za pár minut nastupoval do terénního auta. Naštěstí vítr ustal a zdálo se, že nejhorší ze sněhové bouře je pryč.

To je na jarních bouřkách dobré obvykle netrvají dlouho. Silné slunce vrylo do zimních závějí hluboké zářezy a odkrylo velké skvrny zelených luk. Dokonce na výše položených místech zahlédl rašit ze sněhu žluté petrklíče. Byl na ně krásný pohled.

Teď však po slunci nebylo ani památky. Představoval si vystrašenou ženu, jak vyhlíží pomoc. Už minul čas večeře. Jestli si s sebou nic nevzala, bude navíc pěkně hladová.

Sedmimílová jízda k bráně novým mokrým sněhem nebyla nejsnadnější. Na hlavní silnici však nebylo ani auto, ani stopy po pneumatikách. Rozhodl se jet vpravo a urazil několik mil. Pak se obrátil a namířil na opačnou stranu. Míli za branou narazil na zasněžené vozidlo, přední částí zabořené v příkopu. Zastavil vedle něho a rozsvítil nouzové světlo. Nechal motor běžet a šel k autu.

„Paní Jonesová?“ Zaklepal na levé zadní okno, aby oznámil svůj příchod, a vlezl do mělké strouhy. Rukavicí začal odstraňovat sníh z okna u řidičky, aby viděl dovnitř. Než to stačil dokončit, okno sjelo dolů.

„Děkuju, že jste přišel!“ vykřikl ženský hlas s nepředstíranou úlevou.

Na krátký okamžik zahlédl profil krásné ženy s krátkými černými vlasy. Spolu se zastřeným hlasem mu někoho silně připomínala.

Obrátila k němu tvář a jemu se zdálo, že má halucinace. Ta vzrušující květinová vůně přece na něho zapůsobila už při mnoha příležitostech!

Její makeup a náušnice jsou možná jiné, hnědé kontaktní čočky falešné, ale ty kouzelné linie mimořádné tváře a úst by poznal vždycky!

Krev mu bušila ve spáncích. „Stefanie“?“

„Ano,“ odpověděla vyděšeným šepotem. Její pleť pod makeupem zbledla. „Nezlob se na mě, Gabe. Prosím.“ Jemně zakulacená brada se jí chvěla. „Musíš mě vyslechnout. Nikdo neví, že jsem tady. Tvoje tajemství není prozrazené. Přísahám!“

Byl tak šokovaný, že ani nevnímal smysl jejích slov. Celou dobu si představoval, jak v Paříži okouzluje všechny chlapy, které potká.

Pohledem sledoval bezděčný pohyb její ruky k srdci a přešel ke kouzelné vyvýšenině. Černý svetr věrně kopíroval její nádherně zaoblené tvary.

„Jak ses k čertu o mně dověděla?“ Uvědomoval si, že mluví rozzlobeným tónem, ale nedokázal se ovládnout, ztlumit tu spoustu emocí, které v něm vybuchovaly.

Nervózně si olizovala svůdné rudé rty. Nikdy dříve takovou barvu neměly. Pohled na ně ho vzrušoval. „Já… nechala jsem tě sledovat. Ale ne-neboj se!“ koktala. „Oni to nikomu neřeknou.“

Snažil se ji nepřerušovat, ale nešlo to. „Kdo jsou oni!“ zeptal se strojeně sladkým hlasem. Těžce polkla a přitáhla tak jeho oči ke smetanově hladkému hrdlu. Uvědomil si, že žádná jiná žena nemá tak dokonalou pleť.

„Dvojice soukromých detektivů. Dobře jsem jim zaplatila.“ Všiml si, že se křečovitě drží volantu, aby neupadla na bok. Otevřel dveře a vytáhl ji ven. Stefanie to nečekala a spadla na něj jako hadrová panenka. Její krásné tělo se přitisklo na jeho. Nohy mu ztěžkly a přiškrceně dýchal.

Neměl sílu přerušit ten dotyk. Přestože si uvědomoval šílenost svého jednání, zvedl ji v náručí a sněhem ji nesl ke svému vozu.

Během manželství se postaral o to, aby se nikdy nedostali do takové tělesné blízkosti. Ani když spolu tancovali na dobročinných večírcích. Teď si ověřil, že jednal prozíravě.

Celý rok v něm hořela silná touha. Nepokusil se ji naplnit, protože jim dvěma nekynula žádná společná budoucnost. Nemohla, protože ona by nikdy nemilovala muže z jediného pro něj dostačujícího důvodu, z lásky.

Zjištění, že žena, s níž se, jak se domníval, rozloučil navždy, ho tajně sledovala do Montany, patřilo do kategorie fantastických snů. Ovšem Stefanie, kterou uložil na sedadlo, když konečně sundala ruce z jeho krku, byla z masa a krve.

Přenesl její tašku a kufřík do svého auta a rozjel se.

Vrhla na něho znepokojený pohled. „Kam jedeme? Ranč je na druhé straně!“

„Vezu tě do Marionu, kde je servis. Čím dřív tvé auto opraví, tím dřív budeš schopná odjet.“

„Ne, Gabe!“ Prudce trhla celým tělem. „Musím… musím s tebou mluvit. Nemohla jsem tušit, že tě šerif pošle, abys mi pomohl. Žádala jsem jeho. Samozřejmě jsem ti velmi vděčná, že jsi přišel.“ Na chvíli se odmlčela. „Nemohl bys na chvíli zajet ke krajnici?“

„Připozdívá se. Budeme mít štěstí, když stihneme mechanika, než odejde domů. A pak tě zavezu k motelu.“

„Nejde mi o auto. Tohle je důležitější.“

S úšklebkem se zeptal: „Neděláš si starosti, kde budeš dnes večer spát?“

„Doufala jsem, že zůstanu u tebe na ranči,“ odpověděla tiše.

„To nejde.“

Sklonila hlavu. „Protože by matka tvého syna nepochopila, že se tvá bývalá manželka tak náhle objevila místo toho, aby se bavila v Paříži?“

Gabe zapomněl na sníh a prudce zabrzdil. Vůz se dostal do smyku, řidič však napravil svou chybu a auto zastavil. „Dobrá, Stefanie, sjeli jsme z cesty. Splnilo se ti přání, máš mou bezvýhradnou pozornost.“

„Nedělej si starosti,“ řekla tiše. „Tvůj soukromý život je tvoje věc a tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Když mí detektivové viděli, že vezeš ženu a chlapce, který se ti podobá, nebylo těžké přijít na to –“

„K věci!“ přerušil ji zmatený jejími chybnými závěry. „Říct, že jsem překvapen, když tě zase vidím, je málo výstižné.“

Přikývla. „Vím, ale byly naléhavé důvody… naléhavé alespoň pro mě… abych tě sledovala. Možná bys je pochopil, kdybys mě vyslechl.“

Nadechl se… Poslouchám.“

„Nechtělo se mi jet na cestu kolem světa samotné. Uvědomila jsem si, že jsi ji naplánoval jako pohádkové poděkování pro mě. Když jsi ji navrhl poprvé, cítila jsem, že by bylo nerozumné odmítnout. Jak se ale dny mého odjezdu blížily, dostávala jsem strach.“

Povzdechl si. „Tak proč jsi mi nic neřekla?“

„Protože jsem nikdy předtím nebyla nikde sama a myslela jsem, že to pro mě bude dobrá zkušenost. Nejdřív jsem žila s rodiči, pak s tebou. Jiní lidé zvládají samostatnost hravě. Ale mně představa svobodného půlročního cestování začala připadat horší než být zavřená ve vězení.“

„Pro lásku boží, Stefanie „ neklidnou rukou si prohrábl vlasy. Její odhalení mu připadalo tak neočekávané, přemýšlel, jestli za tím vším není ještě něco jiného.

„Dva dny před tvým odjezdem z Newportu jsem dostala strach, že nenajdu odvahu nastoupit do letadla do Paříže. Bylo mi ale jasné, že kvůli tobě musím sehrát svou úlohu a zmizet.“

„Ne za cenu duševního zdraví,“ zamručel divoce.

„Gabe, nesnažím se tě pohnout, abys mě litoval. Pokouším se ti jen vysvětlit, že bych tě v žádném případě neshodila. Tak vznikl plán sledovat tě a pak tě poprosit, abys mě nechal tam, kde budeš, dokud neuplyne půl roku.“

To se mu snad musí zdát. „Proč jsi šerifovi udala falešné jméno? A co má znamenat tvoje přestrojení?“

„Nechtěla jsem, aby kvůli mně padlo tvoje tajemství. Bylo mi jasné, jak je pro tebe důležité, aby o tobě nevěděly sdělovací prostředky. Aby mě nikdo nepoznal a nespojoval nás, rozhodla jsem se zamaskovat a od odjezdu z Newportu nosit tohle oblečení.“

Dobrý oblek, pomyslel si, vypadá v něm velmi svůdně.

„Nejdřív jsem si myslela, že ses rozhodl navždy opustit Spojené státy. Pak přišla překvapující zpráva o cestě napříč celou zemí. Netušila jsem, že máš ranč a zamýšlíš na něm žít.“

„Je to prostředí až moc odlišné od jachtařského klubu.“

Otočila k němu hlavu. „Na tom mi nesejde, Gabe!“

Bylo by úžasné, kdyby za ním přišla proto, že nemohla jinak. Tohle vysvětlení však patřilo jen k jeho snům.

„Vím, že moje objevení je pro tebe hrozný šok,“ pokračovala vemlouvavě, když viděla jeho váhání. „Ale jsem tady a možná je tu práce, kterou bych mohla dělat. Jeden z detektivů telefonickým dotazem na ranči zjistil, že vedeš školu pro problémové chlapce.“

Proti své vůli se zlostně zasmál.

„Nevíš náhodou, jaká?“

„Vezmu jakoukoli práci, která mi umožní tady zůstat šest měsíců, vydělat si na jídlo a střechu nad hlavou. S mým přestrojením a falešným jménem nikdo nemusí mít o našem vztahu ani ponětí. Přísahám ti, že se budu držet stranou od lidí, které miluješ.“

Nastalo hluboké ticho. Gabe klidně seděl, ale jeho myšlenky zběsile pádily. Pryč byla klidná světlovlasá kráska, kterou před pět lety políbil na tvář. Na jejím místě tu byla chvílemi citlivá, pak zase energická a silná žena s tmavými vlasy, slova z ní plynula rychle a přesvědčivě. Téhle vlastnosti si u ní nikdy dřív nevšiml.

„Když jsem čekala na pomoc, napadlo mě, že bych se mohla vydávat za žadatelku o místo, která jela na ranč a uvázla ve sněhu. A jestli ani to není pro tebe přijatelné, zkusila bych se ucházet o místo někde v okolí.“ Nervózně si mnula ruce. „Aspoň bych věděla, že někdo, koho jsem kdysi znala, žije poblíž, a necítila bych se tak osamělá…“

Chvění v hlasu prozrazovalo její zranitelnost, ani o ní neměl Gabe dřív tušení. V prostředí, v němž byla vychovávána, Stefanie vždy vypadala zodpovědně, vyrovnaně, sebevědomě.

„I když moji prosbu odmítneš, můžeš se spolehnout, že se ti nebudu mstít a prozrazovat tvá tajemství.“

Ze rtů mu unikl hluboký vzdech.

„Uvědomuju si, že to všechno je moje chyba. Měla jsem ti říct, že na cestu kolem světa nechci jet. Nechtěla jsem ti ale přidělávat starosti, měl jsi jich se svým plánem dost. Mrzí mě to, Gabe. Ne-nezlobíš se?“

K čertu, zlobil se, a jak. Byl nespokojený, v mnoha směrech svázaný a hlavně zmatený. Vzpomněl si na její poslední slova, než odešel z domu: Už si se mnou nemusíš dělat starosti. Starala jsem se o sebe, než jsme se setkali, postarám se zas.

Která z těch dvou žen je pravá Stefanie? Přišla proto, že jí chyběl? Nebo má nějaké skryté motivy?

Vtom jí zakručelo v žaludku. Cožpak nejedla? Ten zvuk ho vrátil do reality. Byli obklopeni sněhem, setmělo se a ochladilo.

Jeho prvním hnutím bylo poslat ji na opačný konec světa. Neměla by na výběr, kdyby ji zavezl do Marionu k motelu Branding Iron. Ale poslat ji někam daleko už zkusil a nevyšlo to.

Pak si uvědomil, že je na cestě větší část týdne a že ve sněhové bouři zapadla do příkopu. Představa další noci, kterou by strávila daleko od všeho, co znala, v malém, chudě zařízeném pokoji, mu nebyla po chuti. A kavárna tam sloužila jako místní útočiště pro kovboje z okolí. Noc co noc bylo v baru trochu divoko. Stačil jeden pohled na Stefanii a…

Gabe nastartoval motor a otočil auto do opačného směru. V polotmě téměř cítil na těle její tázavý pohled.

„Je pozdě, Stefanie. Vypadáš, jako bys měla za chvíli omdlít. Vezmu tě na ranč.“

„Děkuju ti, Gabe,“ zamumlala s úlevou. Nechtěl její děkování. Nechtěl ji mít nikde blízko sebe.

„Raději moc neděkuj. Obávám se, že všechny místnosti v hlavní budově ranče obsadili zaměstnanci školy. Až na jeden malý poloprázdný pokoj za kuchyní vedle Marvy, který kdysi sloužil jako dětský pokoj.“

„Kdo je Marva?“

„Najal jsem ji jako kuchařku, ale stará se o celou hlavní budovu.“

„Aha. Ty bydlíš v hlavní budově?“

Ztuhla mu čelist. „Ano. Pokud najdu volnou postel, přespíš dnes tam, Marva ti jistě dovolí použít její koupelnu. Zítra ráno uvidíme, co s tebou.“

Pohnula se na sedadle. „Nedělej si se mnou starosti. Nezaberu moc místa a budu ráda, že se můžu někde vyspat.“

Nepodezříval ji, že se ho snaží provokovat, přesto ho její někde rozčílilo. Za normálních okolností by jí nabídl svoji postel a sám si lehl na gauč před krbem. Ale podle toho, jak se teď cítil, by k ní ráno pravděpodobně přišel i bez jejího dovolení.

Prosila ho o jídlo a přístřeší jako bezdomovec, a to v něm vyvolávalo pocit viny. Vlastně byla bez domova, když si uvědomil znění jejich smlouvy a snahu odpoutat se od jejich bývalého života.

Šest měsíců. Rozhodl se.

„Gabe?“ Její hlas zněl váhavě.

„Copak?“

„Vím, že ti způsobuju nepříjemnosti.“ To tedy máš pravdu. „Jak tě mám oslovovat, až nebudeme sami?“

Po roce manželství zněla její otázka absurdně. „Jako každého jiného, se kterým ses právě seznámila.“

Po chvíli ticha řekla: „Udržíš moji totožnost v tajnosti přede všemi?“

„Ano, snad i před Clayem. Při odjezdu z Východního pobřeží mi říkal, že viděl tvou fotografii v newportských novinách. Bude proto lepší, když zůstaneš u svého přestrojení.“

Problémoví chlapci mu byli svěřeni, aby unikli lákadlům světa. Bude lepší, když Clay ani ostatní chlapci a zaměstnanci nebudou vědět, že v domě je krásná bývalá Gabeova manželka.

„Samozřejmě.“ Sklonila hlavu. „Musí být nadšený, že tě má pořád u sebe. Chlapec potřebuje otce.“ Hlas se jí chvěl.

„Souhlasím. Škoda, že Clayův táta nežije.“

TŘETÍ KAPITOLA

Stefanie věřila, že se přeslechla. „Ale já myslela –“

„Dospěla jsi ke špatnému závěru,“ přerušil ji prudce. „Před dvěma lety se dostal do vážných potíží s drogami a dopustil se vandalizmu. Jeho matka se na mě obrátila. Od té doby s ním pracuju a snažím se mu pomoct.“

Takže se schází s Clayovou matkou celé dva roky?

Radost ze zprávy, že Gabe nemá syna, vyprchala. „Žije v Providence?“

„Ano. Ale zařídil jsem, že může létat na pravidelné návštěvy ranče.“

Další dýka do srdce.

„Proč tentokrát nejela až na ranč?“

Nadechl se. „Protože se necítila dobře.“

„Má ještě další děti?“

„Ne.“

Stefanie si povzdechla. Gabe jako rozvedený teď nemusí skrývat svůj vztah s jinou ženou, která je mu bližší než ona.

Přirozeně spolu od začátku spí. Providence je blízko Newportu. To by vysvětlovalo jeho klid a spokojenost v jejich manželství. Detektiv řekl, že je to atraktivní žena.

Stefanie se bála, že další otázka na tohle téma by prozradila její žárlivost, a proto se přinutila dívat s z okna a zůstat zbytek cesty na ranč zticha.

Po nočním nebi pluly mraky a zakrývaly měsíc. Za ploty lemujícími cestu viděla zasněžená pole a ostrůvky borovic. Scéna působila pustě a smutně.

Naléhavěji než jindy ji pálila otázka, proč se Gabe obrátil ke svému minulému životu zády. Muselo ho k tomu přinutit něco velmi silného, ale proč odešel na tohle nehostinné místo? A jak ho vůbec našel?

Nepochybně doufal, že se Clayově matce bude líbit. A zřejmě by mu to neřekla, i kdyby se do jejího vkusu netrefil. Žádná žena, kterou by potkalo štěstí, že ji Gabe miluje, by ho nenechala odejít.

Stefanie s žádným mužem ještě nespala, takže jí jako zkušené ženě nemohla konkurovat. Než dosáhla věku, kdy by jí polibky chlapců pomohly pochopit význam fyzické touhy, setkala se s Gabem. Ten ji ovšem vnímal jen jako jednu z hejna mladých flirtujících dívek. Pro Stefanii však hodiny strávené na jachtě Wainwrightových, kam byla pozvána jako host, byly rozhodující chvílí jejího života.

Všimla si ho mezi jeho bratry v početné rodině. Držel se trochu stranou, zatímco se všichni bavili, vypadal vážně a přemýšlivě.

Nenápadně si prohlížela jeho silné opálené tělo, černé vlasy s náznakem vln, které mu vítr působivě pročesával. Gabe zosobňoval mužnost. Jen jednou ukázal svůj úsměv, když spatřil hejno delfínů a upozornil ji na ně. V tomto krátkém okamžiku, který považovala za jejich nádherně soukromý, mu položila srdce k nohám. Od té chvíle ji už žádný jiný chlapec nepřitahoval.

Osobně mu poděkovala za báječný den a opustila jachtu s nesmazatelnou vzpomínkou na černě orámované zelené oči barvy mořských vln. Než mu zamávála z paluby rodinného člunu, rozhodla se, že až dospěje, vdá se za něho.

Její nejlepší přítelkyně Louise jí řekla, že je blázen.

Steffie, upřímně ti říkám, že než se dostaneš do věku, kdy se krásní muži jako Gabriel Wainwright budou na tebe dívat jako na ženu, on bude senátorem, ožení se s nějakou stejně krásnou ženou, jako je sám, a pravděpodobně budou mít několik dětí. Vzdej to!

Stefanie však radu své přítelkyně ignorovala.

Po střední škole vystudovala k radosti svého otce ekonomii na univerzitě. Po čtyřech letech teorie potřebovala nějakou praxi, a tak jí matka navrhla, aby se ucházela o práci při získávání peněz pro dobročinné účely.

Pak si řekla proč bych nemohla pracovat ve volební kampani pro senátora Wainwrighta? Inspirací jí byla snaha dostat se konečně do arény Gabriela Wainwrighta. Byl stále ještě nejžádoucnějším svobodným mužem na Rhode Islandu.

Začala vídat Gabea, jak přichází a odchází. Časem se spřátelila se senátorem a jeho manželkou. Jejich rodiny se stále častěji setkávaly na politické i společenské úrovni. Usmívali se na sebe s Gabem, někdy se zastavil, aby s ní projednal nějaký detail kampaně jeho otce. Mluvila s ním přátelsky a otevřeně, ale nedovolila mu zahlédnout bouři touhy po něm, která zuřila v jejím nitru.

Pak přišel den, za který se modlila. Senátor si přál, aby jeho nejmladší syn pronesl řeč jako úvod k jeho vystoupení na důležité tiskové konferenci o životním prostředí. Nikdo však Gabea nemohl najít. Senátor měl mluvit ve 20.30, takže zbývaly pouhé tři hodiny.

Stefanie se podobně jako jiní zaměstnanci vydala vyzbrojená kopií projevu Gabea hledat. Poslechla svůj instinkt, vzala si otcův sportovní člun a zamířila do oblasti blízko Wainwrightova panství, kde nejmladší Wainwright, jak věděla, často trávil čas odpočinku po celodenní práci u soudu. Dalekohledem objevila na moři jeho plachetnici a u břehu malou rybářskou loď. U ohně tu Gabe čistil ryby.

Přijela blíž a vypnula motor. Srdce jí bušilo tak silně, až se bála, aby je neslyšel. Člun zastavil na písku a Gabe vstal, aby jí pomohl.

Než vyskočila na břeh, setkala se s jeho pohledem plným tak silného smyslového ocenění, až se zachvěla. Přesně po takovém už léta toužila.

Louise neměla pravdu. Nebyl ještě senátorem, nebyl ženatý ani neměl děti.

„Hledá vás otec. Chce, abyste si tohle prostudoval, než půjdete na večerní tiskovou konferenci.“ V natažené ruce držela obálku, ale Gabe si ji nevzal.

Jeho oči se soustředily na její tvář, nedokázala porozumět jeho výrazu. „Otec má štěstí, že má někoho tak věrného, jako jste vy. Doufám, že vám to občas řekne.“

Nečekané poznámky ji uvedly do rozpaků. Nevyjadřovaly kritiku, přesto v nich cítila jakousi nespokojenost. Nevěděla, zda má co dělat s ní či s otcem. „Mám otevřít obálku a přečíst text?“

„Nepřekvapeně polkla nad tvrdostí odpovědi. „Mám ji tedy někam položit?“

„Ne,“ opakoval. Napětí, které z něho vycházelo, bylo přímo hmatatelné. Stefanie se dívala do skomírajících plamenů. Vteřiny míjely. Po dlouhé době umrtvujícího ticha zamumlal: „Zajímalo by mě, jestli byste byla loajální i ke mně, kdybych vás požádal o laskavost.“ Vrhla na něj tázavý pohled. „Nerozumím vám.“

„Odvážila byste se vrátit k mému otci a říct mu, že jste mě nenašla?“

Pokud to byl nějaký test, věděla přesně, ke komu být loajální. Pak si uvědomila, že se dostala na velmi tenkou půdu, hrozilo jí, že se dopustí neodpustitelného prohřešku. Obrátila se ke svému člunu. „Dnes jsem vás vůbec neviděla,“ zavolala přes rameno, než odrazila od břehu.

Neodpověděl, ale po pás ve vodě jí pomohl srovnat člun. Zůstal tak, dokud nenastartovala motor a neodjela.

Za tři týdny jí Gabe zatelefonoval a nečekaně ji pozval na večeři. Než ji zavezl domů, souhlasila, že se stane jeho ženou. Ne však jeho milenkou.

„Stefanie?“

Hluboký mužský hlas, který tak milovala, ji vrátil do přítomnosti. „Ano?“ zašeptala.

„Jsi v pořádku? Nezranila ses, když auto sjelo do příkopu?“

„Ne, nic se mi nestalo, jen cítím, že mě bude bolet hlava.“

„Potřebuješ se najíst. Už jsme skoro doma.“

Tak snadno řekl slovo doma. Proč ne? Pro něho byl dům v Newportu s kašírovanou manželkou jen o málo víc než luxusní hotel k pobytu mezi romantickými zastávkami v Providence.

Stefanie neměla právo cítit se zrazena nebo žárlit, ale přesto cítila oboje. Byla z Gabeova sledování a slovního zápasu s ním velmi unavená. Navíc ji ničilo pomyšlení, co udělá, jestli jí Gabe po opravě jejího auta řekne, že musí odjet.

Co pak udělá?

Terénní auto zastavilo u středně velkého farmářského domu. „Pojď dovnitř.“

Pohybovala se jaksi zpomaleně. Než stačila otevřít dveře, Gabe obešel auto a pomohl jí vystoupit. Bylo příjemné být zase pod jeho ochranou.

Cestou k domu ji vzal za loket, aby jí pomohl projít mokrým sněhem. Z domu zaslechla štěkot. Vzápětí se ve dveřích objevila starší malá hnědovlasá žena.

„Marvo?“ zavolal na ni. „Máme hosta na noc.“

„Clover to zjistila dřív než já.“ V tom okamžiku se ze dveří vyhrnula velká kolie a nadšeně běžela pozdravit Gabea. Brzy na to obíhala okolo Stefanie a očichávala ji.

Žena se rozesmála. „Vy musíte být Teri. Vítejte v Modřínovém ranči. Jsem ráda, že jste v pořádku.“

„Děkuju vám, Marvo. Věřte mi, jsem ráda, že jsem tady a celá.“

„Doufejme, že i auto paní Jonesové dopadlo dobře,“ pronesl Gabe suše. Chtěl ji zavést dovnitř, ale Stefanie ho zadržela. Podíval se na ni. „Nebuďte nervózní z Clover. Pohlaďte ji po hlavě, tak pozná, že jste přítelkyně.“

Stefanie se psa nebála. Vyrostla v domě s několika psy a měla je ráda. Kdyby manželství s Gabem bylo normální, přemluvila by ho, aby si nějakého pořídili. Ale protože býval doma jen na noc a o psech spolu nikdy nemluvili, myslela si, že je nemá rád.

Stefanii zarazilo slovo paní, které přidal k jejímu falešnému jménu. Nelíbilo se jí. Oba hráli obměnu nehezké hry, kterou začali před delší dobou. Paní Jonesová naznačovalo, že Gabe netrpělivě počítá hodiny, kdy ji v opraveném autě vyexpeduje pryč.

Clover několikrát zavrčela jako nedočkavé dítě toužící po pozornosti. Stefanie rychle odtrhla oči od Gabeových a začala drbat fenu za ušima. „Máš inteligentní oči, jsi úplná kráska,“ lichotila kolii, když ji hladila po hřbetě.

„Zdá se, že máte přítelkyni na celý život,“ konstatovala Marva. „Až budete připravená, mám pro vás jehněčí s kukuřičným chlebem.“

Gabe se otočil k Marvě. „Schovejte mi večeři, Marvo. Půjdu vytáhnout auto paní Jonesové z příkopu, než bude úplná tma. Potom pro ni najdu postel. Může dnes večer spát v dětském pokoji.“

Stefanie by se cítila opuštěná, nebýt kolie, která na ni hleděla prosebným pohledem. Zřejmě čekala, že se připojí ke Gabeovi.

„Clover Fena vyskočila, poslechla hlas svého pána. Stefanie se zachvěla. Rychle vešla do domu.

„Za schodištěm je koupelna pro hosty, můžete se tam opláchnout. Pojďte za mnou, ukážu vám cestu.“

Budova starého ranče byla jednoduše řešená a celá sroubená z klád. Z ústřední haly vedly dveře do různých místností. Vlevo si Stefanie všimla kanceláře. Napravo byl malý a útulný obývací pokoj s kamenným krbem.

Koupelna byla za schody z polootesaných klád. Za ní dvojité skleněné dveře se sloupky vedly do velké jídelny a kuchyně. Tato část domu překvapovala klenutým stropem a geometricky uspořádanými okny, takže připomínala moderní katedrálu. Veselé červené voskované plátno pokrývalo šest kulatých stolů se židlemi. Uměla si představit, jak zde obědvá houf hladových chlapců.

Jen vešla, už věděla, že tohle bude její oblíbené místo. Nepochybně měl jídelnu rád každý, kdo žil a pracoval na ranči. Určitě to bylo Gabeovo dílo, jeho génius.

Pocítila bolest, jako by jí probodli srdce, když si uvědomila, jak málo toho o něm ví. Když jí důvěřoval natolik, aby s ní uzavřel tu zpropadenou smlouvu, proč jí ani slůvkem neřekl o svých plánech? Copak nevěděl, že by s ním ráda sdílela jeho představy a pomáhala mu? Bez ohledu na to, jestli miloval někoho jiného, mu zřejmě připadala povrchní a neschopná přispět k věci.

Použila koupelnu a šla za Marvou. Ta pro ni prostřela na jednom stole v jídelně.

Znovu ji přepadl pocit viny. Kvůli její nehodě Gabe zmeškal večeři. Jestliže o svém bývalém manželovi něco věděla s jistotou, pak to, že má zdravou chuť k jídlu. Zúčastnila se několika veřejných příležitostí, kde se o tom přesvědčila. O jeho osobnosti pro veřejnost toho věděla dost. Jeho soukromý život jí však unikal.

Gabe nebyl jen dobrý člověk. Od začátku věděla, že je mu určeno stát se velkým. Uvědomil si to každý, kdo ho jen trochu poznal. Tím spíš by ji nenapadlo, že se vzdá toho, co mu téměř leželo u nohou, a na zbytek života se ponoří do těchto zapomenutých končin.

Sémě takovéto radikální změny životního stylu v něm muselo klíčit už hodně dlouho. Možná od let dospívání, kdy ona byla pouhým batoletem.

Kdyby jí dal příležitost, ráda by si s ním o tom promluvila. Prahla dovědět se, co jí je ochoten o rozhodnutí, které otřáslo a ještě otřese jeho rodinou, prozradit.

„Ještě dušené maso, Teri?“

„Ach ne, děkuju, Marvo. Bylo to moc dobré a měla jsem takový hlad, že jsem si všeho přidala. Děkuju, už mám dost.“

„A co šálek čaje?“

„Už se do mě opravdu nic nevejde.“ Odnesla nádobí a dala je do dřezu, ale Marva jí zabránila, aby je umyla.

„Pan Wainwright by nesouhlasil s tím, aby host pracoval v kuchyni.“

„Ale to je nesmysl.“ Stefanie trvala na svém. „On vytahuje moje auto z příkopu a vy jste mi musela připravovat jídlo. To je to nejmenší, co můžu udělat.“

Marva zavrtěla hlavou. „Nebude se mu to líbit.“

„Co se mi nebude líbit?“

Obrátily hlavy k mužné postavě vstupující zadními dveřmi. Táhl za sebou složenou postel na kolečkách. Už byla ustlaná, ale Stefanie si toho nevšimla. Upírala oči na Gabea.

Ve smokingu či v drahých hedvábných šatech mu to vždy slušelo. Ale v obnošeném kovbojském klobouku, saku a modrých džínách obepínajících svalnatá stehna vypadal tak mužně, až to bralo dech.

„Teri je rozhodnutá si stravu a nocleh odpracovat,“ vysvětlila Marva.

Stefanie neviděla Gabeův výraz, protože mu tvář částečně skrýval kovbojský klobouk. Ale měla dojem, že v jeho očích je prokletá, ať udělá cokoli.

Díkybohu, že kolie k ní neměla žádné výhrady. Potěšila Stefaniino srdce, když se protlačila kolem Gabea, přiběhla k ní a hlavou se jí otírala o nohy.

„Marvo? Než přinesu zavazadla paní Jonesové z auta, mohla byste jí ukázat, kde bude dnes v noci spát.“

Jeho výraz dnes v noci zněl Stefanii zlověstně. Kuchařce se to viditelně nelíbilo. „A co večeře?“

„Vezmu si něco později, nedělejte si s tím starosti. Pojď, Clover.“

Tentokrát kolie poslechla okamžitě. Zřejmě dostala lekci, že se kolem Stefanie motá příliš dlouho.

Podruhé zmizeli v temnu noci. Stefanie začala tlačit postel ke dvojitým dveřím, jimiž předtím vstoupila. Měla dojem, že Marvin výraz znovu vyjadřuje nesouhlas. Nevěděla však, co se jí nelíbí, jestli považuje přítomnost Stefanie za vpád do svého soukromí, nebo ji popuzuje Gabeovo zasahování do jejího panství. Stefanie si ovšem vůbec nepřála stát se Marvinou nepřítelkyní. Prošly do zadní části haly, původní části budovy. Marva ukázala koupelnu vpravo, pak vešly do prvních dveří vlevo. „Tak tady je to,“ zamumlala. „Pan Wainwright tomu říká dětský pokoj, protože tuje souprava malých prádelníků a bílá kolébka u stěny. Je to místnost bez okna a není tu ani osvětlení. Jak vidíte, na borové podlaze chybí koberec. Aspoň že je tu čisto, minulý týden tu úklidová služba z Kalispellu provedla jarní úklid.“

„Naprosto mi to vyhovuje!“ rychle ji ujišťovala Stefanie.

„Není tu topení,“ pokračovala Marva ve výčtu nedostatků. „Nedělejte si starosti.“

Zajela s postelí dovnitř, rozepnula sponu a postel se rozložila. Zaplnila celý volný prostor, sahala ode zdi ke zdi. Nevadilo jí to, teď když našla Gabea, záleží jen na tom, aby ji tu nechal.

„Přinesu vám sadu žlutých ručníků do koupelny. Potřebujete ještě něco jiného?“

„Už nic. Jste moc laskavá. Děkuju vám, Marvo.“

„Není zač. Doufám, že se dobře vyspíte. Na shledanou ráno.“

Když si Stefanie natřásala polštář, uslyšela v předsíni Gabeho kroky. Poznala je podle zvuku jeho bot na dřevěné podlaze.

Zastavil se u dveří a zastínil světlo z lampy v chodbě. Viděla jen siluetu jeho mocné postavy. Srdce jí skočilo do krku.

„Mrzí mě, že jsem ti přidala práci s vytahováním mého auta z příkopu. Je hodně poškozené?“

„Kromě několika promáčklin na předním blatníku je v pořádku. Kam chceš dát zavazadla?“

„Nechám si je v hale u stěny.“ Sotva dýchala.

Položil je tam, vrátil se, vešel dovnitř a zavřel dveře. Ocitli se v úplné tmě. Kdyby natáhla ruku, dotkla by se ho.

„Jak jsi přišla k arizonské poznávací značce se současnou registrací?“ Jeho tichý, hluboký hlas jí vnikal až do duše.

Nečekaná otázka ji zastihla nepřipravenou. „To auto jsem neukradla, jestli ti jde o tohle.“

„Copak říkám něco takového?“ reagoval jemně.

„Ne –“ vykoktala nervózně. „Věděla jsem, že se otec nás bude snažit najít, až se dozví, že jsme odjeli –“

Dobrý bože, jestli se Gabe někdy dozví pravdu o tom, co jsem řekla jeho rodičům toho večera v Newportském jachtařském klubu…“Zaplatila jsem detektivům, aby udělali všechno pro to, aby nás nenašel. Pokud máš nějaké obavy, snad tě uklidní, že jsem auto koupila ve Sterlingu za hotové.“

„Myslíš v Connectitutu?“ Tvářil se nedůvěřivě.

„Ano.“

„Kdy?“

„Jakmile jsi odjel autem na letiště, jeden z dvojice mých soukromých detektivů mě tam zavezl. I při další jízdě napříč Státy jsem za benzin, jídlo a noclehy v motelech platila hotově. Na recepci jsem jako svou domovskou adresu uváděla Flagstaff v Arizoně.“

Přestože v malé místnosti byla tma jako v pytli, cítila, jak z něho vyzařuje napětí. „Zrušila jsi cestu kolem světa?“

„Ne.“ Hlas se jí chvěl. „Bála jsem se udělat cokoli, co by v tvém otci vzbudilo podezření. Vím, že tě stála spoustu peněz, mrzí mě to. Beru to jako svůj dluh a jestliže mi dovolíš pracovat pro tebe, nebudeš mi muset dávat plat. Asi to splácení potrvá dlouho, ale zaplatím vše do centu.“

„Zapomeň na peníze. To je poslední, co mě zajímá,“ odpověděl podrážděně. Cítila, že v sobě potlačuje hněv a dostala strach.

„Chápu to. Bojíš se, že otec zachytí mou stopu. Byla jsem ale moc opatrná. Nevím, jak by mohl –“

„Na tomhle ranči chodí všichni brzy spát,“ změnil chladně téma, jako by nic neříkala. „Týká se to i nečekaných návštěvníků. Pokud budeš chtít snídani, než ráno odjedeš, přihlas se v kuchyni v sedm.“

„Chceš tím říct, že mě nepřijmeš do práce?“

„Není tu nic volného.“

Zoufale vykřikla: „Ani jako pomocnou sílu ke kravám?“

Nastalo zneklidňující ticho.

„Stefanie Dawsonová, kterou znám, je jednou z nejlepších pořadatelek akcí politické strany a programů na získávání finančních prostředků. Ale pokud mi něco neušlo, neseděla na koni od svých osmých narozenin, a to byl tehdy poník.“

Byla to sice pravda, přesto jeho výsměch bodal. „Mohla bych se to naučit, Gabe.“

„Jezdit na koni? Možná. Síla ke koním je něco jiného. To je doména mého předáka. Dobrou noc.“

„Počkej –“

Slyšela, jak se nadechl. Míra jeho trpělivosti byla zřejmě vyčerpána. Ona však bojovala o svou lásku. „Kdyby mě tvůj předák přijal a byl ochoten mě trénovat, necháš mě tu?“

„To se nestane, takže je to zbytečná otázka. Dobře se vyspi. Budeš to na svou zítřejší cestu potřebovat.“ Odešel a nechal za sebou pootevřené dveře.

Stefanie počkala, až dozní zvuk jeho kovbojských bot. Pak rychle přešla ke dveřím na konci haly. Zaklepala a volala Marvino jméno.

Ta se za chvíli objevila v noční košili a županu.

„Ano, Teri?“

„Promiňte mi, prosím, že vás vyrušuju, ale potřebovala bych nějaké informace, než půjdete spát. Přijela jsem na ranč hledat práci. Pan Wainwright mi řekl, že o tom rozhoduje předák. Ráda bych s ním o tom co nejdřív mluvila. Možná při snídani. Šlo by to?“

Marviny oči se doširoka otevřely. „Vy chcete pracovat venku?“ Vypadala šokované.

„Ano. Já – já potřebuju práci.“

Starší žena zamrkala. „Pokud to tak řekl Gabe… Nejvhodnější chvíle, kdy zastihnete Macka, je kolem půl šesté ráno. Bude se spolu s dalšími pracovníky ve stodole připravovat k práci. Muži nepřicházejí ke snídani před osmou. První snídají chlapci, a kolem osmé už bývají nasnídaní.“

„Rozumím. Kde je stodola?“

„Gabe vám to neřekl?“

„Asi by mi to řekl, kdyby neměl něco důležitějšího na práci.“ Další lež, ale nemohla jinak.

„Asi zase něco s některým z našich strávníků,“ mumlala Marva. „Je pro všechny otcem. Ti chlapci si neuvědomují, jaké mají štěstí.“ Vzdychla. „Ale já tu klábosím a vás zajímá, kde je stodola! Jděte po cestě za hlavní budovou ranče. Asi po čtyř stech metrech ji budete mít nalevo.“

Stefanie by sice ráda z kuchařky vytáhla nějaké další informace o Gabeově životě na ranči, ale mohla by vzbudit nežádoucí pozornost a podezření. Už Stefanino přání pracovat s dobytkem se jí moc nezdálo.

„Děkuju vám, Marvo. A slibuju, že už vás nebudu vyrušovat.“

„Netrapte se tím. Až budete mít ráno po pohovoru s předákem, vraťte se na snídani.“

„Přijdu.“

Cestou do pokoje se se svým kufrem zastavila v koupelně. Vytáhla z něj džíny a svetr a natáhla si budík na pět hodin. Nemohla zamknout dveře, uložila se proto ke spánku s parukou na hlavě. Kontaktní čočky si však vyndala a vložila do nádobky s roztokem vedle postele. Druhou nádobku měla v autě ve schránce na rukavice.

Matrace v posteli byla měkká a nejspíš ne moc zdravá pro páteř, ale Stefanie byla šťastná, že spí pod stejnou střechou jako Gabe. Na ničem jiném jí nezáleželo.

Zítra ráno ji čeká těžký úkol. Místo okouzlování obchodního magnáta, aby věnoval štědrý dar do fondu na Wainwrightovu volební kampaň, musí okouzlit Gabeho předáka, aby jí dal práci, i kdyby ji v nejhorším pro ni musel vymyslet.

Předáka si dovedla představit nanejvýš tak podle plakátů nebo filmů. Zocelený samotář dávající kromě víkendu přednost mužské společnosti. Ve volnu pak navštěvuje místní saloon kvůli kartám, whisky a troše ženské společnosti. Možná tenhle stereotyp vykreslovali na plátnech přehnaně, Stefanie si však myslela, že dnešní předák se od svého kolegy před šedesáti lety moc neliší.

Kdyby u předáka vzbudila dojem bohaté a zkušené ženy jedenadvacátého století, asi by dopadla špatně. Gabe to věděl, a proto její návrh odmítl. Netušil ale, jak moc je odhodlána na ranči zůstat.

O koních toho moc nevěděla, a instinkt jí proto poradil chovat se při jednání s Mackem poddajně, bezmocně, dávat však najevo ochotu učit se. Několik slz a pár lichotek jeho mužnosti by jí mohlo pomoci dosáhnout toho, co Gabe ohodnotil jako nemožné.

ČTVRTÁ KAPITOLA

„Clover, uklidni se!“

Fena přestala vrčet, ale pokračovala v přecházení ložnice, dokud Gabe rozzlobeně neodhodil přikrývky.

„Už jsme byli venku dvakrát. Co to do tebe vjelo?“

Normálně ležela stočená na koberečku vedle jeho postele. Dnes večer byla nervózní jako prvorodička.

Když ze sebe vydala další podivný zvuk, Gabe rozsvítil lampu na nočním stolku.

„Co se děje?“

Clover mu přinášela v zubech svetr. Musela ho stáhnout ze židle, kam ho položil.

„Pojď sem, děvče. Dej mi to.“

Fena svetr neochotně pustila vedle postele. Gabe jej zvedl. Byl to námořnický rolák, který měl na sobě, když v podvečer vytahoval Stefanii z auta.

Najednou se mu rozsvítilo. Clover cítila ze svetru Stefaniinu vůni. Když o tom teď Gabe přemýšlel, vzpomněl si, že Clover se ke Stefanii chovala přátelsky od okamžiku, kdy se setkaly.

Gabeovi vytanuly na mysli jiné okamžiky v minulosti, kdy fena čichala k jeho oblečení, když přijel ze Rhode Islandu. Možná dnes Clover poznala, když ji Stefanie hladila, vůni z jejich newportského domova, kterou s sebou vždycky přinášel.

S touto myšlenkou ho přepadl ještě jiný obraz, obraz Stefanie, jak se večer sklonila k feně, až byla na její úrovni, aby si ji prohlédla tím prostým způsobem, jakým to dělá pravý milovník psů.

Tohle Stefaniino spontánní chování neodpovídalo slovům její matky, která mu o své dceři řekla, že nesnáší psy. Na začátku jejich manželství jí Gabe chtěl dát psa jako dárek, aby měla společnost, když nebude ve městě, ale po poznámce paní Dawsonové si to rozmyslel, zvlášť když Stefanie nikdy nevyřkla přání mít domácího mazlíčka.

Naklonil se a podrbal fenu za ušima.

„Vím, že chceš jít dolů a lépe se s ní seznámit, ale nejde to. Ona spí a ráno odjede, takže to nemá smysl. Buď hodná a lehni si.“

Když splnila jeho příkaz, dal svetr na židli v opačném koutě místnosti a zhasl. O hodinu později ležel opřený o polštář s rukama za hlavou a ještě nespal. Hlavou se mu honily myšlenky.

Nemohl nechat Stefanii na ranči, úplně by ztratil klid. Už teď její přítomnost převrátila jeho svět naruby. Vzpomínka na vůni jejího těla byla mučivá, a Gabe nebyl masochista. Zítra se jí musí zbavit.

Zmínila se o práci někde v oblasti. Možná by mohla jít do Kalispellu. Pár telefonátů několika známým a pravděpodobně by se mu podařilo jí nějakou práci sehnat. Se svými znalostmi by mohla pracovat s počítačem. Kalispell byl zase natolik daleko, že by ji nemusel vídat, kdyby nenastala mimořádná situace. Jsou tam volné byty, některé zařízené. Postaral by se, aby byla v bezpečí.

Vymyslel několik scénářů, přesto nakonec dospěl k závěru, že to všechno nemá smysl. Stefaniino rozhodnutí nevydat se na cestu kolem světa změnilo celou situaci.

Pořád ještě nemohl pochopit, proč nejela aspoň do Paříže. Kdyby se opravdu tak bála jet sama, jak tvrdila, mohla se z pobytu v Paříži vrátit do Newportu a žít v domě, který jí dal, a kde se cítila v bezpečí. Celé její jednání nedávalo smysl.

Už ji připravil o rok a půl života, pokud do toho započítá dobu od jejich zásnub. Po všem, co pro něho udělala, měla právo dostat se do svého života co nejdříve. Muž, kterého jí vybral osud, čeká někde v neznámu… Čím dříve se s ním setká, tím dříve bude moci začít uskutečňovat své sny.

Je načase podívat se skutečnosti do tváře.

Co záleží na tom, kdy se jeho otec dozví celou pravdu? Zítra nebo za šest měsíců – výsledek bude stejný. K nevyhnutelnému střetnutí, kterého se Gabe tak obával, stejně dojde. Alespoň jeho sen s rančem pro výchovu problémových chlapců je už realitou.

Cin, který by nemohl být vykonán, nebýt Stefanie.

S rozhodnutím dovézt ji ráno na letiště se Gabe obrátil na druhý bok a snažil se usnout, aby se zbavil bolesti. Po zbytek noci však bojoval s démony. Když začal prohrávat, vstal a šel si dát sprchu.

Zatímco se oblékal, Clover stála u dveří a netrpělivě vrtěla ocasem. „Vím, proč jsi tak rozčilená,“ mumlal si Gabe. Začínal pociťovat, jak se do jeho života vkrádá prázdnota. Po tomhle ránu už Stefanie nebude. Už nikdy víc.

Obul se a otevřel dveře ložnice.

„Pojďme, děvče.“

Jeho slova však už šla do prázdna, protože Clover uháněla dopředu za svou kořistí, kterou tentokrát byla úžasná lidská bytost. Než Gabe došel do haly, pes stačil proběhnout celým domem, stál u dveří a štěkal. Stefanie určitě spala a nejspíš ještě chvíli bude. Podíval se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na šest. Clover potřebovala jít ven. Otevřel jí dveře a uviděl, že Stefaniina modrá honda nestojí vedle terénního vozu, kam ji včera zaparkoval.

Byl k ní tak krutý, že odešla, aby se s ním už nemusela setkat?

Měl pocit, jako by ho někdo kopl do břicha. Spěchal ven do chladného rána. Clover běžela před ním a když se dostala na roh budovy, zastavila se a zaštěkala. Gabe si uvědomil, že inteligentní fena sleduje stopy pneumatik Stefaniina vozu. Pochválil ji a vydal se za ní.

Ulevilo se mu, když viděl, že stopy vedou podél zadní strany budovy. Tím směrem byly jedině stodola a ubytovna, ležely odděleně od hlavního seskupení budov necelého půl kilometru v oblouku cesty. Vydala se na průzkum okolí, nebo zabloudila?

Přestože chtěl, aby odešla z jeho života, potřeboval vědět, že je v bezpečí.

Uvnitř stodoly bylo sotva pár stupňů nad nulou. Šťastní koně se narodili s kožešinovými kabáty. Stefanie musela vystačit se svou bundou, zapnutou až po bradu.

Koně se na ni dívali otvory v laťkách a tiše se krmili senem. Stefanie se zastavila u nejvzdálenější kóje a obdivovala krásného hnědáka. Byl obrovský. Když na něho promluvila, ustoupil.

„Neboj se mě,“ řekla mazlivě. Divila se bojácné reakci koně, vždyť mu musela připadat maličká. Byla však vetřelec.

„Cézar vám nebyl oficiálně představen. Proto se tváří tak rezervovaně,“ promluvil na ni příjemný mužský hlas.

„Ach!“ Stefanie se rozpačitě otočila. „Neslyšela jsem vás přijít.“

U vrat stál štíhlý muž s hnědýma očima a vlasy stejné barvy a pozoroval ji. Byl průměrně vysoký a vypadal velmi hezky. Odhadla ho na čtyřicet let. Pravděpodobně jeden z pomocníků.

„Jmenuju se Teri Jonesová. Chtěla bych mluvit s předákem, čekám tady na něho. Marva mi řekla, že bych ho tady v tuhle hodinu mohla zastihnout.“

Úsměv mu rozzářil tvář, takže hned vypadal mladší. „Měla pravdu. Jsem Mack Whittaker.“ Natáhl k ní ruku a ona mu podala svou. „V čem vám můžu pomoct?“

Představa starého předáka z westernových filmů jí moc nepomohla. Zapochybovala, že by na tuhle Gabeovu pravou ruku zapůsobil její plán s předstíráním bezmocnosti. To, co teď udělá a řekne, rozhodne o tom, jestli zůstane na ranči nebo ne. Možná bude nejlepším přístupem poctivost. Hodně poctivosti, ale ne ve všem.

Zhluboka se nadechla. „Přišla jsem hledat práci. Nikdy jsem neseděla na koni, ani jsem s nimi nepracovala. Jsem ale ochotná se učit. Určitě bych se naučila…“ hlas se jí zatřásl. „Prosím, pane Whittakere kdybyste mi dal příležitost, dokázala bych vám, že umím tvrdě pracovat. Udělám jakoukoli práci.“ Na chvíli se odmlčela.

„Pan Wainwright ví, jak moc práce máte,“ pokračovala, „a nepředpokládal, že máte čas nebo chuť se mi věnovat, i kdybyste potřeboval pomoc. Vlastně ani neví, že s vámi mluvím. Všechno to byl můj nápad.“

Posunul si kovbojský klobouk dozadu. „Můžu se vás zeptat, proč tolik stojíte o práci na ranči, když je vám tak cizí?“

Stefanii potěšilo, že ji neodmítl rovnou, že s ní mluví. „Víte, potřebuju si dokázat, že dokážu dělat něco úplně jiného, než jsem dělala doteď.“

Jeho oči se smály. „A co to bylo?“

„Dalo by se říct, že jsem byla ženský Pátek.“ Svým způsobem to byla pravda. Jen si nechala pro sebe, kde či spíše u koho oním poskokem byla.

„A to mi nestačí. Potřebuju zjistit, kdo opravdu jsem, co vydržím, jak dost jsem tvrdá. Rozumíte mi, pane Whittakere?“

Přecházel očima po jejich rysech. „Jsem Mack. Myslím, že vám rozumím. Je ale těžké se tohle řemeslo naučit, když jste v něm nevyrůstala.“

„Ale určitě to není nemožné.“

„Všechno záleží na člověku.“

„Byl byste mě ochotný vzít na zkoušku? Přísahám, že nebudete litovat.“

Přihmouřil oči. „Říkáte, že jste nikdy neseděla na koni?“

„Jen na poníkovi jako malá holka.“

„Kde to bylo?“

Těžce polkla. Tohle nenáviděla. Musela mu lhát. „Ve Flagstaffu v Arizoně. Prosím, Macku. Kdybych byla muž, co byste mi dal jako první úkol?“

„Uklidit stáje.“

„Myslíte vykydat hnůj.“

„Ano.“ Rozesmál se. „A podestlat čerstvou slámu.“

„A koně přitom budou na svých místech?“

Její otázka ho vyprovokovala ke smíchu. „Ne.“

Nepřijme ji. Ztratila naději. Představa, že bude muset opustit Gabea, bolela, oči se jí zaplnily slzami dřív, než je stačila skrýt.

„No tak „ zamračil se. „Nechci, abyste brečela.“

„Pláču proto, že tady opravdu chci pracovat, a moc, ale vidím, že jsem ten poslední člověk, kterého byste přijal. Promiňte, že jsem vás připravila o čas.“

„Počkejte –“ zavolal ji zpátky, když viděl, jak míří ke dveřím. „I když o koních moc nevíte, přišla jste upřímně a poctivě.“

Po těchto slovech jí srdce začalo bušit rychleji. „Budete si muset opatřit nějaké oblečení, které se může zašpinit. Také kovbojské boty a teplé rukavice. Začnete zítra ráno v sedm. Strávíte tady čas se studenty, kteří si zvykají pracovat s koňmi. Učí se je krmit a udržovat jejich prostředí v čistotě.

Každý den po obědě vás budu učit jezdit. Po dvou týdnech se rozhodnu, jestli vás zařadím na trvalou výplatní listinu.“ Dva týdny budu blízko Gabea. To pomyšlení ji naplnilo takovou radostí, že málem předáka objala kolem krku. „Děkuju vám, Macku. Nevíte, co to pro mě znamená. Nebudete litovat, že jste mi tuhle příležitost dal. Zapomněla jsem se zeptat, kde jsou vaši pracovníci ubytovaní.“

„Máme svou vlastní ubytovnu.“

„Bude tam místo i pro mě?“ Do tváří mu stoupla červeň. Řeklo jí to hodně o předákově ryzí povaze. Přestože těžce pracující kovboj, byl i džentlmen. Uvědomila si, že tato kombinace je vzácná. Gabe věděl, co dělá, když ho přijal, aby pracoval s problémovými mladíky.

„S tím se netrapte, Macku. Najdu si ubytování sama. Na shledanou zítra v sedm.“

Spěchala ze dveří. Už se těšila, jak v Kalispellu nakoupí důležité věci. Nezpozorovala chumáč hnědé a bílé kožešiny, dokud ji Gabeův pes nepodrazil nohy. Spadla obličejem do sněhu.

„Clover!“ naplno se rozesmála, když jí kolie začala olizovat tvář. Nějakou chvíli se válely ve sněhu a hrály si.

Otočená na zádech viděla, že k nim přibíhá Gabe v džínách a flanelové košili. V příštím okamžiku ji pomáhal na nohy.

Čerň jeho vlasů proti azurovému nebi a zelené oči ji znovu přinutily uvědomit si jeho výjimečnou mužskou krásu.

„Jsi v pořádku?“

Jeho hlas jí připadal znepokojený, ale možná to bylo tím, že sotva popadal dech. Vzrušená tím, že jsou sami, se chvíli nemohla soustředit na jeho slova. „Ano, naprosto. To jsme obě, viď Clover?“ spěšně ho ujišťovala. Sáhla po feně jako po záchranném kole, takže se jí podařilo zamaskovat, jak ji jeho dotyk vyvedl z míry.

„Cos tady dělala?“

Téhle otázky se obávala. Zvedla hlavu, aby se mu podívala do tváře a uvědomila si, že musel vyjít ven ve velkém spěchu, když si v takové zimě nestačil vzít kabát.

„Chtěla jsem mluvit s předákem. Marva mi řekla, že bych ho mohla chytit ve stodole, jestli vstanu dost brzy.“

Gabeovi ztuhla čelist a na čele mu vyvstal pot. „A mluvila jsi s ním?“

Nervozita v ní narůstala, ústa jí vyschla, navlhčila si rty. „Ano.“

V tváři se mu sbíhaly mraky. „S jakým výsledkem?“

„Přijal mě na zkoušku na dva týdny,“ odpověděla. „Jestliže uspěju, můžu zůstat.“

Rozhostilo se zlověstné ticho. Pak se zeptal: „Co budeš dělat?“

„Uklízet stáj.“

Naklonil hlavu dozadu a zamumlal slova, která z jeho úst ještě neslyšela.

Šokovaná za sebe vypravila: „Mack má zřejmě více důvěry v mé schopnosti než ty.“

Gabeova tvář se zkroutila do chladného úsměvu. Očima pomalu a zkoumavě přejížděl po jejím obličeji a křivkách těla. „To nebyla jeho důvěra v tvé schopnosti, proč tě přijal, drahá.“

Zlobil se. Byl tak rozzlobený, jak ho ještě neviděla. Přesto na okamžik v zelené hlubině jeho očí zahlédla záblesk touhy, podobný jako tehdy, kdy k němu připlula na člunu s textem projevu od jeho otce. Touhy pramenící v nejzákladnější úrovni lidského samce.

To ji povzbudilo. Ať se zlobil, jak chtěl, měla důkaz, že mu není fyzicky lhostejná. Odvážila se dokonce riskovat, když mu řekla: „A protože máš o mně tak nevalné mínění, ušetřím tě starostí a řeknu mu, že udělal chybu, když mě přijal.“

Ponořila ruku do Cloveřina kožichu. „Pojď, Clover. Pomůžeš mi.“ Fena se k ní šťastně přitulila jako hříbě k matce. Stefanie nečekala na Gabeovu reakci a vydala se ke dveřím stodoly. Už sahala po klice, když jí na rameno dopadla ocelová ruka.

Odtáhl ji od dveří s takovou lehkostí, jako by byla pírko. Jeho ústa se zúžila v tenkou linku plnou zuřivosti. Tentokrát dostala opravdový strach.

„Nepůjdeš odmítnout práci, kterou jsi právě dostala! Mack by chtěl znát důvod, a kdybys mu řekla, že s tím nesouhlasím, myslel by si, že mu nedůvěřuju. Ztráta vzájemné důvěry by zničila komunitu, kterou jsem budoval celý rok. Je těžké sehnat dobrého předáka. Ale najít někoho s Mackovými vlastnostmi je spíš zázrak.“

Při Gabeových vášnivých slovech si uvědomila, že by si neměla zahrávat se světem, jemuž věnoval srdce i duši. Neměla na to právo. Kvůli svým sobeckým potřebám ho přivedla do nepříjemné situace.

Nebylo od ní správné, že ho sledovala do Montany. Bylo to nečestné a sobecké.

„Nechci tě nijak podrazit, Gabe,“ zašeptala. „Mack mi dal dva týdny. Když mě tady nechceš, poděkuju mu pak, že mi dal šanci, a odejdu. Pokud mě teď pustíš, zařídím si pár věcí.“

Její slova ho zřejmě vrátila do reálu, uvědomil si, co dělá. Nadechl se a uvolnil sevření. „Jaké zařizování máš?“

„Potřebuju vhodné oblečení, abych zítra ráno mohla začít pracovat. A pak je tu otázka ubytování. Myslím, že bych krátkodobě mohla být v Branding Iron“

„Motel nepřipadá v úvahu!“ hrubě ji přerušil. „Z bezpečnostních i praktických důvodů všichni pracovníci bydlí na ranči. Vím, že vzhledem k životnímu stylu, na který jsi zvyklá, starý dětský pokoj moc nevyhovuje, ale je to jediná možnost.“

Odvrátila se od něho, aby neviděl štěstí v jejích očích. Kdybys jen věděl, můj milý, že mi ke štěstí stačí být v tvé blízkosti!

Neosobně ji vzal za loket. „Zavezu tě zpátky do domu a pak zajedeme do Kalispellu.“

Jestliže mu porozuměla správně, odveze ji na nákupy. Její nadšení však trvalo jen krátce. „Clay může jet s námi. Slíbil jsem jeho matce opatřit mu po příjezdu sem oblečení.“ Zavřel za ní dveře a obešel auto k sedadlu řidiče.

Měla radost, že ho může pozorovat. „A co Clover?“

„Může běžet za námi.“ Kolie opět přiběhla k její straně auta.

„Ale chce být s námi. Podívej se na ty smutné oči. Ani nevrtí ocasem.“

Z Gabeových rtů vyšel nesrozumitelný výraz. „Přežije to.“ Nastartoval a otočil auto.

„Jak dlouho ji máš?“

„Po koupi ranče jsem několikrát navštívil psí útulek, abych si opatřil trénovaného hlídače. Nakonec jsem si přivezl domů Clover.“

„Je krásná. Proč skončila v útulku?“

„Když jsem ji viděl poprvé, skoro umírala. Majitel ji opustil. Potřebovala pomoc. Veterinář na ranči říkal, že bez péče nevydrží. Myslel jsem, že by byla vhodným objektem péče pro chlapce.“

Oči jí zvlhly. Clover musela ke Gabeovi silně přilnout za tolik soucitu a lásky.

Za jejich krátké manželství si tento pozoruhodný muž vysloužil její úctu, on ji však udržoval v patřičné vzdálenosti. Nikdy jí nedovolil nahlédnout pod povrch své osobnosti. Od jejího příchodu na ranč se stalo něco pozoruhodného. Přes jeho úpornou snahu odstrčit ji co nejdál od sebe jí situace pootevřely okénko do jeho duše.

Neznala motiv, který ho přiměl změnit život, ale věděla, že jím musel být otřesný zážitek. V každém případě jeho cíle byly jedinečné a šlechetné. Jak ho jen miluje! „Stefanie?“

Trhla hlavou. Zatímco byla ponořená v myšlenkách, přijeli k hlavní budově ranče. „Ano?“

„Snídala jsi, než jsi odjela ke stodole?“ Zavrtěla hlavou.

Vystoupil z auta. „Půjdu najít Claye. Za deset minut se sejdeme v autě. Ve městě si dáme něco k jídlu.“

Obvykle jí Gabe pomáhal z auta. Dnes ráno to neudělal. Zavolal na Clover, která byla nedaleko, a zmizeli v domě dřív, než se postavila na zem.

Slunce už vyšlo nad obzor, vzduch byl po včerejší bouři mnohem teplejší. Objevovaly se kousky země, voda stékala z okapů. Bude krásný den.

Po dlouhé tmavé zimě se v Montaně konečně objevovaly známky jara. Teď, když bylo jasné, že bude s Gabem trochu déle, cítila je i v srdci.

Vstoupila do domu a slyšela hlasy z jídelny. Zvědavost ji přiměla zastavit se na okamžik u francouzských dveří. Scéna uvnitř jí připomněla školní jídelnu s jediným rozdílem, že mezi mladistvými nebyly žádné dívky.

Gabe vyrostl v houfu tvrdohlavých starších bratrů, kteří soutěžili ve všem. Určitě bude vědět, jak zvládnout tyhle problémové hochy.

Stefanie jako jedináček se mu v tomhle nemohla rovnat. Od chvíle, kdy byla počata, byla středem zájmu svých rodičů. Měla všechno a nikdy se nemusela s nikým o nic dělit.

Gabe ji musel považovat za rozmazlenou a k jeho názoru na ni jistě přispěl i otec, když mu už dávno o ní řekl, že touží stát se jednoho dne první dámou.

Ona zatím nechtěla nic jiného než být jeho první dámou, ať jsou bohatí nebo chudí, ať je Gabeovo postavení jakékoli. Ale zpětně si uvědomovala, že za špatný dojem, který si Gabe o ní udělal, může sama. Musela najít způsob, jak mu ukázat, že není taková, za jakou ji má.

Kdyby věděla o jeho ranči, mohla mu pomáhat a sdílet jeho břímě. Získání práce ve stodole bylo krokem správným směrem. Teď se potřebovala spřátelit s ostatními zaměstnanci a studenty. Gabe si hned všimne, jestli ji přijali mezi sebe. Kéž by se mu tak mohla přiblížit, aby se nebránil a přiznal, že ji chce a potřebuje jako ona jeho…

Nejhorší je, že to všechno se musí stát během dvou týdnů! Během podobných úvah jí stoupl adrenalin a málem dostala ze směsice pocitů horečku.

Vyběhla k autu, ale Gabe a Clay tam ještě nebyli. Byla ráda, potřebovala čas, aby se uklidnila. Vůz byl zamčený, a tak podnikla malou procházku po okolí.

Za lesíkem borovic nalevo od hlavního traktu byly tři další budovy. Vypadaly nově. Gabe zřejmě pokaždé, když opustil Newport, letěl sem a dohlížel na stavbu.

Nezapomínej na jeho noční zastávky v Providence. Jako by ho přemítání o Clayově matce přivolalo.

Gabe vyšel ze střední chaty s rukou na Clayově rameni. Mladík byl vysoký a štíhlý, samá kost. Měl tmavohnědé vlasy a pravidelné rysy. Když je teď viděla spolu, bylo jí jasné, že nejsou otec a syn. Tenhle pohled by jí býval na jejím pětidenním výletě přes celou zemi ušetřil hodně zbytečného trápení. Bohužel tu byla ještě jeho matka…

„Teri Jonesová seznamte se s Clayem Talbotem, naším nejnovějším studentem.“

„Ahoj Clayi. Ráda tě poznávám.“

Chlapec na ni hleděl se zjevným mladickým obdivem. „Já taky. Jste tady zaměstnaná?“

„Jak se to vezme. Přijali mě na výpomoc ve stodole.“

„Skvělé!“ Jeho tón byl nadějný.

„Paní Jonesová potřebuje nějaké pracovní šaty. Můžeme jet?“

Gabe to řekl jako otázku, ale spíš šlo o příkaz. Namířili si to k autu.

„Všechno bude lepší, než uniforma, kterou jsem musel nosit na vojenské škole.“

Stefanie se na Claye usmála. „Nezavrhuj uniformy. Vím, že mnoha ženám se líbí muži ve stejnokroji.“

„Opravdu?“ Zakroutil hlavou a usmál se. Měl kouzelný úsměv.

„Můžeš se vsadit. Máš nějakou fotku v uniformě?“

Zčervenal. „Vlastně jich pár mám.“

„Výborně. A za nějakou dobu budeš mít fotografie, jak sedíš na koni. Kovbojský klobouk a boty, vestu z ovčí kůže i to ti bude slušet.“ Gabe otevřel dveře vozu a Stefanie se chystala sednout si dozadu. Gabe ji však chytil za rameno a přinutil ji sednout si na přední sedadlo. Clay zůstal vzadu sám.

Cítila z Gabea sálat nepřátelské napětí. Srdce se jí rozbušilo. Proč se rozzlobil? Snažila se jen, aby se Clay cítil uvolněně.

„Kde je Clover? Nemůžeme ji vzít s sebou?“ Fena by jistě pročistila dusnou atmosféru.

Muž za volantem na ni vrhl nepřátelský pohled. „Tentokrát nepojede. Připraven Clayi?“

„Ano, pane.“

PÁTÁ KAPITOLA

„Co tomu říkáš, Clayi?“

Stefanie vyšla v Herbově sedlářství v Kalispellu zpoza závěsu. Gabe si četl v časopisu vydaném Západní dobytkářskou společností.

„Senzační!“

Gabe zapomněl, kde je a co četl, když mu oči naplnil obraz jeho manželky ve vší kráse. Musel uznat, že mladíkovo hodnocení bylo naprosto výstižné.

K vyražení dechu stačila samotná nádherná tvář pod kovbojským kloboukem. Co potom westernová košile, která s jejími křivkami dělala doslova zázraky? Klouzal pohledem dolů přes jemně vykroužené boky k nádherně dlouhým nohám, jejichž ladný tvar těsné džínsy ještě zvýraznily. Kovbojské boty jí přidávaly na výšce i svůdnosti.

Pokud se dalo usuzovat z výrazu nepočetného publika dalších kupujících a prodavačů, mělo stejný názor.

V sifonu nebo kůži, tmavovlasá či plavá, se svou klasicky souměrnou postavou těžko nacházela konkurentku, která by byla tak přitažlivá.

„Teď se nijak nebudeme lišit od ostatních,“ poznamenala, když procházela vedle Claye a pochvalně si prohlížela jeho nový hnědý kovbojský oblek.

„Ano.“

Rozpačitý patnáctiletý chlapec ve Stefaniině přítomnosti přímo rozkvétal. Jako by se tento dříve bledý a často zamračený mladík vrátil do života.

„Skutečně. Vypadáte moc dobře, pane Talbote. Možná bychom vás měli ukazovat. Co říkáte, pane Wainwrighte?“

Stočila oči na Gabea. Hnědé kontaktní čočky pozoruhodně zakrývaly všechny důkazy o nebesky modré barvě pod nimi. Gabe vypadal, jako by ztratil řeč.

„Všimla jsem si, že ve městě dávají film o cestování časem. Viděli jste ho?“ popíchla je.

Bývalá Stefanie nebyla ani zdaleka tak provokativní. Neznal ji takhle. Teď se už nedivil, že dokázala přesvědčit oběti, aby věnovaly statisíce dolarů na volební konto jeho otce.

Odložil časopis a vstal. „V kině jsem nebyl, hádám, nejmíň pět let.“

Její tvář rozzářil oslňující úsměv. „Tak tedy, šéfe –“ předvedla západní nosový přízvuk – „budete ochoten dát dvěma pomocníkům trochu volna, než se budou muset vrátit na ranč k práci?“

Stefanie, Stefanie, kdo jsi?

„Chtěl bys, Clayi?“

Mladíkova tvář se rozjasnila. „Moc rád. V akademii nebylo video ani televize a nesměli jsme opouštět ubytovnu.“

Gabe si uvědomoval, že se ke Stefanii choval dost hrubě. Ve směsici jeho pocitů a v jednání převažoval šok ze zjištění, že není v Evropě, že ho sledovala do Montany. K němu se přidal vztek na vlastní srdce, že tak bouřlivě zareagovalo, sotva ji spatřil. A k jeho hrůze se nezdálo, že by se chtělo uklidnit. Skoro se o ně pokoušela zástava, když před Clayem předváděla své nové oblečení.

To všechno se nemělo stát. Vlastně nic z toho se nemělo stát. Myslel si, že zavřel dveře za svým podivným manželstvím. Znovu však byl vystaven její nebezpečné přitažlivosti. Nejstrašnější ovšem bylo, že se mu to líbilo..

Jeden film. To je všechno. Až skončí, bude se jí vyhýbat. Nejlíp udělá, když ji dva týdny neuvidí a pak ji posadí do letadla. To je ono!

„Před soumrakem musím spravit plot, ale když si pospíšíme, mohli bychom to stihnout.“

Stefanie radostí málem povyskočila. „Slyšíš Clayi? Seber si věci a jdeme.“

Když přicházeli ke kinu, přidala do kroku, a než Gabe stačil zareagovat, koupila všem lístky. Kdo by se díval, jak všem rozdává pamlsky a nápoje, myslel by si, že jí je hodně pod dvacet.

Gabe úmyslně posadil Claye mezi sebe a Stefanii, ale brzo toho litoval, když viděl, jak si při filmu špitají a dělí se o popcorn. Občas zaslechl její zastřený smích. Jak snadno se spřátelili! A přitom tenhle hoch navazuje vztah s dospělými jen těžko. Měla na něj vskutku pozoruhodný vliv.

Gabe nikdy dříve nežárlil, ale teď zažíval zvláštní pocit vůči svému svěřenci, který se těšil její plné pozornosti.

Při cestě na ranč Stefanie poznamenala, že ji nejvíc zaujaly scény na koupališti, kdy se mladý hrdina potápěl a tak se přenášel do budoucnosti a minulosti.

„Ano, to bylo nápadité a dobře udělané,“ souhlasil Clay, „ale senzační bylo, jak chlapce silně sexuálně přitahovala velekněžka ostrova.“

„To sotva,“ nesouhlasil Gabe, kterému se směr rozhovoru nelíbil.

„Pan Wainwright má pravdu, Clayi. Byla k němu hodná, protože pocházel z jiného světa a byl odtržený °d své matky. Přirozeně k ní pociťoval náklonnost. Ale nezapomeň, že byla oddána bohům a nesměla se v vat ani mít děti. Teprve když se dostal dopředu v časj a vrátil se do jejího světa jako muž, jeho city se změnily v lásku.“

Zápletku filmu vysvětlila tak výstižně, že Clay neměl žádné námitky. Gabe cítil svědění na kůži. protože příběh se dal přirovnat ke Clayově současné situaci. Trocha pozornosti od ženy, zejména Stefaniinal typu, mohla zranitelnému chlapci probouzejícímu sej v muže zamotat hlavu. Takže bude rozumné se jí nejen vzdálit sám, ale udržovat od ní co nejdále i Claye Ten teď potřeboval nejvíc přítomnost matky. Co nejdříve. Pomůže mu to překonat pocit opuštěnosti.

Dorazili k hlavní budově ranče a Clay spěchal pomoct Stefanii s nákupy.

„Děkuju, Clayi.“

„Není zač. Co budete teď dělat?“

Očekávání v jeho hlase přimělo Gabea zasáhnout.

„Paní Jonesová má práci. A my taky, Clayi.“

Chlapec trhl hlavou.

„Jakou?“

„Pojedeš se mnou na dolní pastvinu. Naučím tě spravovat plot.“

Lehké zamračení bylo víc než výmluvné. „Proč to musíte dělat?“

„Aby se dobytek nezatoulal na místa, kde bychom ho nenašli. Zemřel by tam hlady a já bych zkrachoval.“

„Opravdu?“

Gabe se usmál. „Opravdu.“ Obrátil pozornost ke Stefanii. „Děkuju za pozvání do kina, paní Jonesová.“

„Já taky. Děkuju mockrát,“ přidal se Clay.

„Není zač,“ odpověděla a její pohled přešel z Gabea na chlapce. „Máš štěstí, že máš někoho, jako je pan Wainwright, kdo ti může ukázat všelijaké věci. Nikdo tady nemá větší zkušenosti. Pan Wainwright je skromný a nebude souhlasit s tím, co řeknu, ale pro mnoho lidí je legendou. A věř mi, kdybych se měla spolehnout na jednoho člověka na celém světě, vybrala bych si jeho.“ Pohladila Claye po paži. „Říkám to proto, abys věděl, jakého se ti dostává privilegia, že můžeš být s ním. Na shledanou, Clayi.“

Zamířila k domu a Gabe stál na místě jako vrostlý do země. Šokovala ho nejen její slova, ale i přesvědčivost, s jakou je říkala.

Clay se podíval na Gabea s novým zájmem. V jeho hlase zazněla větší úcta, když řekl: „Dám si věci do pokoje a hned se vrátím, pane.“

„Počkám na tebe.“

Gabe zavřel oči. Žil se Stefanii rok. Myslel si, že o ní ví všechno, co je třeba. Dnešní výlet ukázal, že o ní neví nic. Uměla se přizpůsobit každé situaci. V Newportu si toho nevšiml.

Protože hrála roli manželky jen navenek, pro společnost, jak jsi to po ní chtěl, rýpal ho hlas svědomí.

Její herecké schopnosti vnášely pravdivost do každé zvolené role. Byla některá z nich skutečnější než jiná? A pokud ano, která?

Za půl vteřiny ho v obchodě přesvědčila, že se jí role kovbojské pomocnice opravdu líbí. A před chvílí, když mluvila s Clayem, jako by zas slyšel z jejího hlasu lítost.

Povzdychl si. Pospěš si, Clayi. Potřebuju vyjet někam dál, abych se zbavil myšlenek na ni.

Všichni byli u večeře, a tak se Stefanie rozhodla, že si dá dlouhou, horkou koupel. Už toužila odložit své Přestrojení.

Zatímco byla se svým doprovodem v Kalispellu, někdo jí do pokojíku přinesl lampu a na dveřích teď byl zámek. Příkaz k tomu asi vydal Gabe, protože věděl, jak moc potřebuje soukromí. Teď už mohla spát bez paruky.

Výlet do Kalispellu byl báječný, protože větší část dne strávila s Gabem. A nakonec byla ráda, že s nimi byl Clay, jinak by Gabe nesouhlasil s návštěvou kina.

A ona by se neodvážila předvádět se před ním v novém oblečení.

Riskovala, když Gabea dostala tak daleko. Ale stálo to za to. Tělo se jí chvělo při vzpomínce na jeho pohled, když vyšla ze zkušební kabiny. Chtěl ji. Cítila jeho touhu v každém kousíčku svého těla. Ale jak ho přimět, aby podle své touhy také jednal?

O půl hodiny později proběhla halou do svého pokoje s ručníkem kolem hlavy. Zamkla dveře, rozsvítila, posadila se na postel a začala si fénovat vlasy.

Pak sáhla po mobilním telefonu a zavolala Wesovi, jednomu z detektivů. Nezvedal telefon, nechala mu proto v hlasové schránce vzkaz, aby zatelefonoval jejím rodičům a řekl jim, že jejich dcera je v pořádku.

Netroufala si jim prozradit, kde je, ale neměla to srdce nedát tak dlouho o sobě vědět.

Odstřihávala visačky z nových košil a kalhot, když někdo zaklepal na dveře. Zvedla hlavu. „Marvo?“

„Tady Gabe. Myslel jsem, že tě uvidím na večeři. Musíme si promluvit.“

Chlad v jeho hlasu zmrazil vzrušení, které v ní jeho jméno probudilo. Srdce jí začalo nesnesitelně bušit strachem, že si to rozmyslel a bude ji nutit, aby ráno odjela.

„O-kamžik.“

Pevněji si přitáhla pásek županu a očima přejela svůj malý pokojík. Byl tak malý, že kvůli jejím věcem si Gabe nebude mít ani kam stoupnout. Chodba byla ponořená do tmy, jediné světlo vydávala lampa v rohu pokoje. Napůl zakrývalo ostré rysy jeho tváře. Ztuhl ve dveřích a očima bloudil po jejích vlasech a obličeji. Bez paruky a kontaktních čoček vypadala jinak, už si zvykl na její přestrojení.

Uvědomil si, že by je mohla uvidět Marva nebo někdo jiný, a tak vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Přinutil tím Stefanii, aby ustoupila dozadu a sedla si na postel. S obavami svírala rukama pelest.

Z prsou se mu vydral náhlý povzdech. „Dnes se stalo několik věcí, o kterých bys měla vědět.“

Odvrátila oči od jeho.

„Jestli si myslíš, že jsem zašla příliš daleko, když jsem zorganizovala tu návštěvu kina, mrzí mě to. Uvědomuju si, že nevím nic o právních podmínkách péče o tyto chlapce. Asi jsem neměla “

„Jsem rád, žes to udělala,“ přerušil ji nečekaně. „Připomněla jsi mi staré přísloví o samé práci a žádné zábavě. V několika posledních letech Clay nezažil moc radosti. Tvoje přátelské chování mu projasnilo svět.

Myslím si, že by se chlapci měli dostat jednou týdně do města a pobavit se tam. Samozřejmě, pokud se budou dobře chovat.“

Gabeova slova ji potěšila, usmála se na něho.

„Umíš jednat s lidmi,“ pokračoval, „chováš se přirozeně. Zvlášť s muži a chlapci. Můj otec si myslí, že umíš kráčet po vodě…“

Zachvěla se. Už si to určitě nemyslí.

„A pokud jde o Claye –“ pokračoval, „příliš se na tebe upnul. Už tě určitě vykreslil ostatním chlapcům a ti se nemůžou dočkat, až potkají ve stodole ženu, která je krásnější než nějaká filmová hvězda.“

Stefanii zalily vlny horka.

„O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Clay je teď hodně zranitelný. A protože brzy odjedeš, měla bys být opatrná –“

„Nedělej si starosti,“ přerušila ho a ze všech sil se snažila nerozbrečet se. Bylo jí jasné, že se Gabe nemůže dočkat, až zmizí z ranče. „Budu si od všech chlapců udržovat odstup a jednat budu se všemi stejně.“

Prohrábl si rukou vlasy. Tohle gesto dělával, když měl něco důležitého na srdci.

„To by bylo nejlepší. Zatím je tady osm studentů, po čtyřech v chatě vždy s jedněmi náhradními rodiči. Zítra tě představím Clarkovým a Millwardovým, kteří tu jsou od začátku, tedy celý rok a mají kvalifikaci v tomto zařízení pracovat.“

„Kterou já ovšem nemám,“ připojila ostře. „Slibuju, že se budu držet v pozadí. Ještě něco?“

Rysy na jeho tváři potemněly. Vypadal tak starší. „Bohužel ano.“

Pohodila hlavou. „Zřejmě jsem se dopustila ještě nějakého dalšího hříchu.“ Musela se odmlčet, aby se nadechla. „Jde o Marvu?“

Svraštil čelo.

„Co tím myslíš?“

„Nevím. Včera večer jsem měla dojem, že mou přítomností není moc nadšená.“

Přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „Marva se mnou o ničem nemluvila. Řekl bych, že pokud jí něco přeletělo přes nos, nemá to s tebou nic společného.“

Kousla se do rtu. „Když nejde o Marvu, pak po mně asi chceš, abych si nevšímala Clover. Vím, jak je důležité, aby pes měl jednoho pána. Ale když mě vyhledá, nemůžu ji odehnat ani ignorovat. Má moc milou povahu, hodně se podobá mému zlatému labradoroví Mitzovi.“

„Tys měla psa?“ Zdálo se mu to neuvěřitelné. „Od mého narození jich bylo několik. Ale Mitz byl můj miláček.“

„Jak to, žes o něm nikdy nemluvila?“

„Opilý řidič ho přejel v den mé maturity. Dlouho potom jsem měla pocit, že jsem zemřela taky. Maminka i táta mi chtěli sehnat náhradu, ale já jsem nechtěla žádného jiného psa, když to nemohl být Mitz.“

Při bolestné vzpomínce ji zaštípaly slzy v očích. „Pak jsem šla na vysokou školu a okolnosti nedovolovaly, abych si pořídila dalšího psa.“

Gabeova hruď se prudce zvedala a klesala. „Dokud tady budeš, můžeš si s Clover hrát, jak budeš chtít.“

Překvapením na něho zůstala civět. „Děkuju.“ Po chvíli, až zklidnila své rozbouřené pocity, si uvědomila, že Gabe má na srdci ještě něco. „Ale to není všechno, viď?“

„Jde o Macka.“

Překvapeně zamrkala. „Ano?“

„Je to moje pravá ruka.“

„Přirozeně, vždyť je to tvůj předák.“

„Než mu před půldruhým rokem zemřela manželka na rakovinu, byl menším rančerem v jiné části země. Účty za léčení byly tak vysoké, že musel po pohřbu všechno prodat.“

„To je hrozné,“ zašeptala.

„Neměli děti,“ pokračoval Gabe, „a tak ho tam nic nedrželo. Pracoval pro různé lidi a snažil se vyrovnat se svou bolestí.“

Přesně tak jsem se cítila, když jsi mě opustil.

„Pak si všiml mého inzerátu v novinách a požádal o funkci předáka. Žadatelů bylo hodně, on je všechny výrazně převyšoval. Přijal jsem ho sice pro jeho rančerské schopnosti, když jsem se ale dozvěděl, jak moc toužil po dětech a jak se těší, až bude učit chlapce, uvědomil jsem si, jaké jsem s ním udělal terno.“

Stefanie tušila, kam tenhle rozhovor vede, a vůbec se jí to nelíbilo. „Chceš říct, že je stejně zranitelný jako Clay.“

„Ano,“ stroze odpověděl. „Jsi mimořádně krásná žena, Stefanie. Nepochybuju o tom, že Mackovi stačilo jednou se na tebe podívat a myslí si, že je zase zamilovaný.“

„To je směšné!“

„Proč by jinak souhlasil, že tě přijme?“ prosazoval svou Gabe. „Aby tady člověk stihl udělat, co je nutné, potřebuje všechen čas. Pověz mi přesně, co ti řekl, že budeš dělat.“

Nadechla se. „Mám se každé ráno hlásit v sedm, budu čistit stáje a zvykat si na koně.“

„Co ještě?“

„Po obědě mi bude každý den dávat hodiny jízdy na koni.“

Gabe důrazně zavrtěl hlavou. „To nepřichází v úvahu.“

Stefanie se zatvářila lstivě. „Vzhledem k tomu, že předák a ženatí muži z tvých zaměstnanců jsou zakázaní, jediným příslušníkem mužského rodu v okolí, na kterého mé kouzlo nepůsobí, jsi ty.“

Když nijak nereagoval, Stefanie přitvrdila. „Po roce manželství, kdy ses mě ani nedotkl, mám o tom, myslím, nezvratný důkaz.“

V malé místnůstce bylo napětí jako před bouřkou. „Bude opravdu moudřejší, když ti pár lekcí základů jízdy na koni dám já. Vyhneme se tak možným komplikacím.“

„Řekla bych, že tu jedna a velká je!“ Vyhrkla s bolestí. „Jaká?“

„Žila jsem s tebou, pamatuješ? Nikdo nikdy nebyl víc zaneprázdněný než ty.“

„Neměj starosti, udělám si čas.“

Srdce jí poskočilo. „Kdy?“

„Až se to bude hodit.“ Pokud se jí chtěl posmívat, odváděl dokonalou práci.

„Jinými slovy, nikdy.“

„Naopak,“ jeho hluboký hlas se přímo tetelil uštěpačností. „Jaro je doba, kdy přicházejí na svět telata. V pátek můžeš jet se mnou, až pojedu kontrolovat několik krav u řeky.“

Nedivila by se, kdyby ji vzal na krkolomnou jízdu do hor přes balvany a závěje v naději, že jí koně natrvalo vyžene z hlavy. Pak by si s ní už nemusel dělat starosti.

Neměl ovšem ani tušení, že ho miluje tak silně, že by s ním šla a vydržela by to, i kdyby ji chtěl zabít!

Uvědomila si, že pátek je až za několik dnů. Do té doby se Gabe pravděpodobně mockrát neobjeví. Neklidně se zavrtěla na posteli. „Co mám říct Mackovi? Myslím o hodinách jízdy na koni.“

„Poděkuj u mu, že se postaral o tvé dopolední zaměstnání, ale řeknu, mu, že jeho nabídka odpoledních lekcí je nad jeho povinnosti. Osobně bude sice pořádně zklamaný, pracovně to však bude v pořádku.“

„Takže budu mít volná odpoledne a večery?“

„Samozřejmě. Můžeš odcházet a přicházet, jak se ti zlíbí. Nemusíš se ani hlásit u Marvy. Pokud jde o jídla, podávají se jako v samoobsluze. Můžeš přijít a nemusíš. Záleží to čistě na tobě.“ Nemohl dát jasněji najevo, že čím méně ji na ranči bude vidět, tím lépe.

Měla pro něj novinku. Dočká se splnění svého přání! „Pokud jsi došel ke konci svého seznamu, ráda bych šla spát. Jsem unavená.“

„Už končím,“ řekl s neochvějným klidem. „Než se plně aklimatizuješ, dva týdny budou u konce. Dobrou noc, paní Jonesová, dobře se vyspěte.“ Dveře se za ním zavřely.

Vší silou mrštila po dveřích polštářem.

Gabe uslyšel bouchnutí. Uprostřed kroku se zastavil, napadlo ho, jestli jí nespadla postel. Když se další zvuk neozval, pokračoval halou do jídelny, kde Marva před odchodem do postele dodělávala nějaké drobné práce.

„Jak se daří, Marvo?“

„Dobře, Gabe.“ Dál plnila slánky solí. „Nechcete ještě kousek broskvového koláče?“

Stefanie měla pravdu. Jeho kuchařka byla trochu zvláštní.

„Proč mám pocit, že vám něco přeletělo přes nos?“ Zavrtěla hlavou.

„Nevšímejte si mě. Já tady jen pracuju.“

„Já taky. Dodnes jsem myslel, že jsme natolik přáteli, že kdyby bylo něco v nepořádku, přišla byste za mnou.“

„Dělala jsem to vždycky.“

„Proč ne tentokrát?“

„Tentokrát se mě to netýká.“

„Tak to kvůli mně považujte za svou věc.“

Odložila velkou krabici se solí a utřela stůl. Podívala se na něho přivřenýma očima. „Od prvního dne jsem byla vaší obdivovatelkou, ale teď nechápu, jak jste mohl Teri Jonesovou ubytovat do toho mrazivého starého kamrlíku, když nahoře máme pěkný pokoj pro hosty!“

Stefanie má ochránce, ani o tom neví.

„Chci nechat ten pokoj volný pro rodiče některého z chlapců, kdyby se zastavili a nezavolali předem,“ vysypal ze sebe v návalu náhlé inspirace. „Nemohl jsem ji uložit ani na gauč do obývacího pokoje, tam se rádi večer scházejí zaměstnanci. A paní Jonesová není host. Přišla na ranč hledat práci. Je tu na zkušební dobu.“

Marva se zamračila. „Zkušební dobu –“

„Pokud nebude schopná pracovat ve stodole, Mack ji bude muset propustit.“

„Ve stodole ráno mrzne!“

„Pracovat se musí, ať prší, mrzne nebo svítí slunce.“

„Podle všeho neočekáváte, že se jí to podaří.“

Sáhl pro jablko v míse a zakousl se do něho. Marva byla mazanější, než si myslel. „Pak bych pro ni nemusel hledat lepší místo k ubytování. Nemůže spát na palandě s honáky. Mám-li být upřímný, potřebujeme tu lidi, kteří se o sebe umí postarat. To je jeden z důvodů, proč jsem přijal vás.“

„A jaký je ten další?“

„Váš kynutý chléb. Ale to už víte.“

„Stejně je milé to slyšet znovu.“

„Vlastně musím říct, že mi od vás chutná všechno. A chlapcům taky. Pravá domácí kuchyně je nenahraditelná. Vaše chutná jídla tady pohánějí kolečka a jsou jednou z příčin spokojenosti zaměstnanců. Nesmíte mě nikdy opustit.“

„V dohledné době to nemám v plánu.“

Gabe přestal jíst.

„To nezní nějak moc přesvědčivě.“

„Jen chci říct, že člověk nikdy neví. Nebylo by špatné někoho pro budoucnost zaučit.“ Zamrkal.

„Máte na mysli někoho konkrétního?“

„No… jestliže paní Jonesová potřebuje práci a ve stodole jí to nevyjde, mohla by vyzkoušet kuchyni.“

K čertu. Měl vědět, že Stefaniin příchod mu způsobí problémy. Uměla uvařit kávu a ohřát zmrazené jídlo k televizi, ale neměl tušení, jestli umí vařit. Snažil se, aby žili co nejvíc odděleně. Proto spolu doma prakticky nikdy nejedli.

Jedno mu ale bylo jasné, kuchyně bylo to poslední místo, kde by Stefanie toužila skončit. Pokud se týče jídla, přijde den, kdy bude projednávat jídelní lístek se šéfkuchařem Bílého domu.

„Budu přemýšlet o vašem návrhu na pomocnici. Ale být vámi, myšlenku na paní Jonesovou bych pustil z hlavy. Možná nám do týdne oznámí, že tady končí a půjde za něčím lepším.“

Marva na něj vrhla záhadný pohled. „Jak myslíte.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Jak se počasí za dva dny změnilo! Po skončení bouřky, která jí připravila tak chladné a dramatické uvítání, Stefanie neviděla nic jiného než čisté nebe a slunce. Byla to úleva jezdit po suché zemi a nebát se, že někde uvázne.

Jestli ji paměť neklame, název jezdecké stáje, kterou hledá, začíná na D. Vídávala ji na severním konci Ka-lispellu pokaždé, když jím projížděla.

Dunkersovi. To je ono!

Nadšená svým objevem sjela ze silnice a zastavila na parkovišti.

Nálada jí poklesla, když přišla ke dveřím stodoly a zjistila, že jsou zavřené. Rozhlédla se po okolí a všimla si pickupu na příjezdové cestě k vedlejšímu stavení. Možná je někdo doma. Vystoupila po schodech na verandu a stiskla zvonek. Po několika minutách přišla otevřít přitažlivá bruneta kolem třicítky. Přátelsky Stefanii pozdravila.

„Dobrý den. Jste paní Dunkersová?“

„Ano. Co si přejete?“

„Jsem Teri Jonesová. Promiňte, že vás vyrušuju. Přijela jsem zdaleka a chci se naučit jezdit na koni. Doufám, že u vás jsem na správné adrese. Bylo by to u vás možné? A jaké máte, prosím, učební hodiny? Neviděla jsem žádnou tabulku.“

„Zatím nevisí, s výukou začínáme až v červnu.“

„To jsem nevěděla.“ Stefanie byla zklamaná. „Možná byste mi mohla říct, jestli je v téhle oblasti nějaká stáj, kde fungují už teď a mohli by mi dát lekce v jízdě na koni.“

„Stájí je tu několik, ale otevírají podobně jako my až začátkem léta s příchodem turistů. V zimě a na jaře není o výuku žádný zájem.“

Bylo to směšné, ale měla co dělat, aby se nerozbrečela. „V létě je pro mě bohužel pozdě, ale i tak vám děkuju. Promiňte, že jsem vás obtěžovala. Sbohem.“

Stefanie se otočila a sestupovala ze schodů.

„Počkejte.“

S tlukoucím srdcem se Stefanie ohlédla přes rameno.

„Mám pár hodin volna, než budu muset vyzvednout dceru Mandy ze školy.“

„Byla byste mě ochotná učit?“ vykřikla Stefanie vzrušeně.

„Jistě, proč ne. Vezmu si bundu a klíče a přijdu ke stáji.“

Stefanie tam čekala jen pár minut. Když se její nová instruktorka objevila, Stefanie řekla: „Paní Dunkersová, slibuj u, že dobře ohodnotím váš čas. Jakou požadujete cenu?“

Druhá žena se usmála. „Stejnou jako pro jiné. Jmenuj u se Pam.“

„Pam, jste skvělá. Ale mám problém. Potřebuju se naučit jezdit do pátku!“

„Do pátku je daleko,“ dobírala si ji Pam.

Stefanie si ji okamžitě oblíbila. „Vám to asi bude připadat zábavné, ale pro mě je to velmi důležitá věc. Séf mi dal dvoutýdenní zkušební lhůtu. Pokud se mu nebudu zdát dobrá, budu bez práce.“ Při tom pomyšlení se jí udělal v krku knedlík, marně se pokoušela polknout. „Nesmím o ni přijít. Nesmím!“

Pam si ji zkoumavě prohlédla, než odemkla dveře do stáje. „V takovém případě budete potřebovat víc než jen jednu lekci.“

„Vím. Problém je v tom, že dopoledne pracuju a můžu odejít až v poledne. Ale pak mám volno až do večera.“

„V tu dobu budu mít volno zítra. Ve čtvrtek musím pomáhat ve škole, ale požádám manžela Haydena, aby se vám věnoval. Řekla bych, že mu postačí jeden pohled na vás a nebude mít žádné námitky.“

Ta žena byla prostě zlatá. Teď už Stefanie nedokázala udržet slzy. „Nevíte, co to pro mě znamená.“ Hlas se jí třásl.

Pam chvíli přemýšlela. „Nebude vám vadit, když vám položím jednu otázku?“

„Ne, ptejte se.“

„Jak dlouho jste do svého šéfa zamilovaná?“

Stefanie tiše zasténala.

„Žertovala jsem, nechtěla jsem vás urazit.“

„Neurazila jste mě. Vycítila jste to přesně. Miluju ho velmi dlouho.“

Pam hvízdla. „To je vážné.“

„Ano,“ zasmála se mezi slzami Stefanie.

„Pak tedy dostanete rychlokurz. Do pátku se sice nenaučíte jezdit na titul královny rodea, ale uděláme všechno pro to, abyste uspěla.“

Stalo se, jak Pam řekla. Po ranním úklidu ve stájích Stefanie odpoledne prodělávala tvrdý výcvik a tělo na to doplácelo. Po jezdeckých lekcích zůstávala v Kalispellu a večeřela sama, pak ještě zašla do kina a na ranč se vracela až pozdě večer. Plnila svoje předsevzetí trávit co nejvíce času mimo ranč a nepřicházet Gabeovi na oči. Mělo to ovšem i stinnou stránku. Ke koupelím, které z vyčerpaných svalů odplavují únavu, se tak dostávala až hodně pozdě a svaly jí tuhly.

Když se v pátek v půl sedmé vzbudila na zazvonění budíku, chtělo se jí umřít, jak ji bolelo celé tělo. Už pár dní žila pro tento den, ale teď se sotva mohla pohnout. S potížemi se oblékla a šla do kuchyně na šálek kávy a jeden z Marviných pohádkových skořicových rohlíků. Ve francouzských dveřích se potkala s Gabem, právě vycházel z jídelny. Jako vždy se jí v jeho přítomnosti rozbušilo srdce.

Pohledem jí propaloval tvář i celé tělo. „Kde jsi byla v posledních dnech?“

Znělo to rozzlobeně. Že by ji postrádal, jak si to vroucně přála?

„Jezdila jsem po okolí a seznamovala se s krajem.“ Byla to samozřejmě lež.

„Do půl jedenácté v noci?“

Tak si toho všiml. Výborně! Zvedla bradu. „Vzbudil jsi ve mně dojem, že čím méně mě na ranči uvidíš, tím lépe. A kromě toho neskotačila jsem s nikým, kdo má nějaký vztah k ranči, jestli ti jde o tohle!“

Jeho tvář věstila bouřku. „Obávám se, že pro dnešní večer budeš muset všechny mimořádné plány zrušit. Pro případ, žes zapomněla, jedeš se mnou kontrolovat stádo.“

„Vím.“

„Možná budeme muset přenocovat venku, jestli vznikne problém. V jedenáct se pro tebe zastavím ve stodole.“

Sklopila hlavu, aby nevyčetl z jejích očí radost. „Budu připravená,“ řekla pokorným hlasem.

Chvíli stál, jako by jí chtěl ještě něco říct, pak rychle odešel směrem ke své kanceláři.

Stefanie pocítila hlad a zamířila do jídelny. Ke spokojenosti Marvy spořádala bohatou snídani. Když dopila druhý šálek kávy, vrátila se do pokoje, aby si sbalila všechno, co na cestu bude potřebovat. Pak se pěšky vydala ke stodole. Při každém kroku cítila všechny svaly v těle.

Chlapci dnes ráno už pilně zařezávali. Mack přidělil práci každému. Někteří pilně hrabali stáje, jiní se učili, jak správně regulovat zařízení na automatický přívod vody pro napájení koní a naplnit žlaby čerstvou vojtěškou a senem. Stefanie se tomu všemu učila s nimi. Měla radost, když ji Mack pochválil za práci.

Když odešla do vedlejší místnosti, aby si pověsila svůj kovbojský klobouk a fotoaparát, Clay šel za ní a zavřel dveře. „Teri? Mohl bych s vámi mluvit?“

Byli spolu sami. Tohle byla přesně ta situace, před níž ji Gabe varoval.

„Jistě. Do toho.“ Natáhla se pro uzdu. „Můžeš mi pomoct s Molly? Pojedu dnes na ní a potřebuju zkontrolovat podkovy.“ Mack ji učil, že při sedlání koně mu má pokaždé prohlédnout kopyta, jestli v nich nejsou zapíchnuté kamínky nebo je nenapadla plíseň.

Podle Clayova zamračení usoudila, že představa rozhovoru s ní v přítomnosti ostatních se mu nelíbí, ale nedbala na to. Prošli místností do stáje.

Podle předáka byla Molly ta pravá klisna pro Stefanii. Mírná, přesto vytrvalá.

„Jak se Molly dnes ráno daří?“ Stefanie ji objala kolem krku, klisna k ní popošla blíž. „Řekni, jsi připravená na trochu ježdění?“

Nasazování uzdy dělalo Stefanii větší potíže než upevňování sedla, ale nakonec se jí to podařilo.

„A je to.“ Zhluboka se nadechla. „Když ji, Clayi, teď podržíš, zkontroluju jí kopyta.“

Chopil se otěží, dřepl si na bobek vedle Stefanie a zašeptal jí: „Všiml jsem si, že často jezdíte autem ven. Myslíte, že byste si mohla o tomhle víkendu najít čas a vzít mě s sebou?“

Vydolovala z podkovy kousek štěrku. „Pan Wainwright mi řekl, že zařídí, abyste mohli jednou týdně jezdit do města.“

„Já vím, ale nesmíme telefonovat.“

„V tom případě ti to nemůžu dovolit ani já, Clayi.“

„Jen jeden hovor. Musím mluvit s matkou!“

Už mockrát se potýkala s bolestnou představou, že Clayova matka je Gabeovou milenkou. „Jestli je to tak důležité, proč nepožádáš pana Wainwrighta, aby ti dovolil použít telefon v jeho kanceláři? Je to velmi chápající člověk. Věřím, že ti vyhoví, když mu vysvětlíš, jak je to důležité.“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Nechápete. On o tom nesmí vědět.“

Jeho zdůrazněné nesmí popíchlo Stefaniinu zvědavost. Nemohla ji ovládnout. „Proč ne?“

„Protože by se tím všechno pokazilo.“

„Co tím myslíš?“

„Chci, aby sem maminka přijela a překvapila ho.“ Stefanie zavřela oči. „Pravděpodobně tě má brzo navštívit, ne?“

„Jo, ale chci, aby si pospíšila.“

„Proč?“

„Cestou sem mi pan Wainwright řekl, že se právě rozvedl s manželkou.“

Zděšená Stefanie hlesla: „Skutečně o tom mluvil?“

„Ano. Bavili jsme se o všem. On je nejlepší. Maminka to taky říká. Kdyby věděla o rozvodu, přijela by a mohli by se hned vzít. Dal bych nevím co za to, kdyby se pan Wainwright stal mým otčímem. Pomůžete mi?“

Nejisté vstala, chvěly se jí nohy. „Já – já ti řeknu, Clayi, co máš dělat. Musím si to rozmyslet. Dám ti pak vědět.“

„Děkuju, že jste neřekla ne,“ zašeptal. „Měl by ses teď raději přidat k ostatním. Oba máme práci.“

Když odešel, objala klisnu kolem krku a pokoušela se zastavit vzlyky. Co mám teď dělat?

Za pár minut se dala natolik dohromady, že mohla pokračovat v plnění svých úkolů. Ale pracovala jako automat. Mack nejednou překvapeně zvedl obočí.

Za deset minut jedenáct si z vedlejší místnosti přinesla indiánskou pokrývku a sedlo.

Na tento výlet se těšila a spojovala ho s velkým očekáváním. Nechte jí ho pokazil patnáctiletý chlapec zoufalou snahou dát dohromady svůj rozbitý svět.

Gabe ji upozornil, že Clay je zranitelný. Ale ani sám zřejmě nevěděl, do jaké míry na něj Clay spoléhá jako na svoji trvalou jistotu.

Chlapec si zaslouží znát Gabeovy záměry, pokud jde o jeho matku. Jinak by mohl podniknout akce, které by mu mohly uškodit.

Představa, jak se Gabe přiznává, že Clayovu matku miluje a chystá se s ní oženit, byla pro Stefanii noční můrou. Přesto měla morální povinnost otevřít tohle téma s Gabem, který vzal za chlapce odpovědnost a cítí k němu velkou náklonnost.

Podle zaslechnutých útržků z rozhovorů chlapců věděla, že pocházejí z Montany a několika sousedních států, jako je Idaho a Wyoming. Clay byl z Rhode Islandu, což z něj dělalo výjimku. Bylo snadné představit si, jak ho Gabeova pozornost těší.

U mladých lidí leží mezi uctíváním hrdiny a láskou jen tenká dělicí čára. Nepochybovala o tom, že pokud šlo o Gabea, mnoho chlapců ji překročilo. Clay ovšem netušil, že v tomhle má vůči Stefanii deset let zpoždění.

Gabe zkontroloval pohledem hodinky. Byl čas zajet pro Stefanii. Od ranního setkání ve dveřích jídelny mu hodiny ubíhaly bolestně pomalu. Přemýšlel, kde jeho bývalá žena tráví večery, a usmyslil si, že to zjistí.

Do doby, než ji odveze na letiště, jí už nedovolí odejít z ranče. Pokud to nepůjde méně drasticky, nechá bránu celých čtyřiadvacet hodin zavřenou.

Osedlal svého valacha a nasedl na něj. Vyjel z padoku směrem ke stodole. Než dojel ke vchodu, zahlédl Stefaniinu postavu, jak jede na osedlaném koni. Mack věděl, že Gabe dnes Stefanii bere na kontrolu některých jalovic. Zřejmě jí musel s přípravou koně a nasednutím pomoct.

Pomalu se k ní blížil. Zvedla hlavu. Zpod obruby kovbojského klobouku na něho hleděl pár krásných hnědých očí, na které si ještě nezvykl.

Nikdo z nich nepromluvil. Sestoupila s klisny se svou nenapodobitelnou elegancí a šla k němu.

Každý, kdo by ji neznal, by si myslel, že se narodila v sedle. Buď se naučila jezdit dříve, než ji poznal, a nikdy mu o tom neřekla, nebo jí někdo dává hodiny.

S určitostí věděl, že to není Mack ani žádný z kovbojů na ranči. Zbývala jediná možnost. Ty její odpolední odjezdy a pozdní večerní návraty…

Hlavou mu proletěla představa, jak na ni sahá nějaký cizí muž. On se na svoji manželku nikdy sáhnout neodvážil Jako náhlé vzplanutí ohně ho zachvátila žárlivost, až z její síly málem omdlel.

„Jsi připravená?“ Uvědomoval si, že to řekl drsně, ale nebyl pánem svých záporných pocitů a ty pronikly do jeho hlasu. Věděl, že k uklidnění potřebuje pořádnou fyzickou námahu.

„Naprosto.“

Nepatrné zachvění jejího hlasu prozrazovalo její zranitelnost. Za její krátký pobyt tady na ranči byl svědkem její křehkosti už několikrát. Působilo mu to silné výčitky.

„Vyjedeme. Drž se u mě.“ Nezřetelně zamumlal. „Pokusím se.“

V příští hodině při projíždění lesem a rozmoklými loukami, kde sníh na mnoha místech roztál, Gabe zjistil, že její pokusím se překonává maximální úsilí většiny lidí.

Zjišťoval u Stefanie jednu kladnou stránku za druhou. Imponovalo mu její chování k lidem a byl na ni pyšný. Ale pohled na ni, jak elegantně žensky zachází s Molly, se mu dostával hluboko pod kůži.

Mack nešetřil chválou její práce ve stájích a Gabea dojímalo její odhodlání uspět při téhle těžké práci a ještě se za jeho zády naučit jezdit na koni.

I když se pečlivě díval po zatoulaných kusech dobytka, pohledem se opakovaně vracel k její nádherné tváři. Z Newportu si odnesl na památku obraz klidné Stefanie. Jeho místo teď zaujala silná a energická žena a jeho poznatky o ní dotvářely obrazu Stefanie nový rozměr. A novou krásu.

Seděla v sedle vzpřímeně, nestěžovala si, když z chůze přešel na drobný klus.

Nerad to přiznával, ale onen utajovaný jezdecký učitel odvedl vynikající práci. A z jejího odhodlání soudil, že i kdyby měla padnout, pojede tak dlouho, dokud bude v sedle on.

„Zajeďme k těm skalám u řeky. Jsou dost rovné a suché. Můžeme se tam naobědvat.“

„Netušila jsem, že jsi vzal jídlo s sebou.“ Znělo to, jako by se jí ulevilo.

„Jízda vyčerpává víc, než by člověk řekl.“ Dal jí možnost připustit, že je unavená a že odpočinek jí přijde vhod.

Neřekla nic, ale ani nemusela. Stačilo se podívat, jak obtížně skrývá svalovou ztuhlost při seskakování z koně.

Gabe se naučil jezdit jako malý chlapec, když jemu a bratrům rodiče dovolili strávit měsíc na speciálním jezdeckém ranči pro významné osobnosti v Coloradu.

Když se teď na Stefanii díval, připomněl si všechny bolesti, které trápí jezdce začátečníka. Po třech dnech jezdeckých lekcí ji musely bolet všechny svaly.

„Postarám se o koně. Najdi zatím místo, kdy bychom se mohli najíst.“

Nenápadně ji pozoroval, zatímco uvazoval koně k borovici, aby se mohli napást. Bylo vidět, že ji bolí každý krok.

Odepnul vak ze sedla a odnesl jej ke kameni, na který se posadila a komíhala nohama. Krátké černé vlasy osvobozené od kovbojského klobouku se jí ve slunci leskly. Přestože vypadaly nádherně, Gabe zatoužil spatřit zlaté hedvábí pod parukou.

Krev mu bušila ve spáncích. Chtěl ji vidět takovou, jakou ji stvořila příroda.

„Ta řeka teče prudce!“ zakřičela na něho, když se přiblížil.

„To je výsledek jarního tání. Voda se nestačí vsakovat do půdy. V jiných měsících je řeka tak klidná, že v ní rád chytám ryby na mušku.“

Jejich pohledy se setkaly, Stefanie po chvíli svůj násilím odvrátila. Zajímalo ji, jestli si Gabe pamatuje na den, kdy ho našla na břehu u člunu jeho otce.

Gabe tehdy v klidu samoty spřádal plány na svůj ranč.

Objevila se zčistajasna.

Srdce mu začalo prudce tlouct, napadlo ho, že ho vyhledala, aby mohla být s ním. Pak si všiml obálky v její ruce a pochopil, že jen plní úkol svého zaměstnavatele. Měl pocit, jako by ho na jachtě srazilo do vody ráhno.

Bylo to hlubší než pouhé zklamání. Občas ho napadlo, jestli mezi ní a senátorem něco není. Ale pak se zděsil pomyšlení, že by žárlil na vlastního otce.

Požádal Stefanii, aby si ho vzala, protože byla jedinou ženou, po které kdy skutečně toužil. A možná skrytě doufal, že prsten na její ruce ji oddělí od otce. Žádost, aby zamlčela, že se jí ho podařilo najít, byla zkouškou, jestli její vztah k senátorovi je hlubší než pracovní. Druhou jí pak připravil návrhem sňatku. Její souhlas ho překvapil. Vyložil si ho tak, že podstatu vztahu mezi otcem a Stefanii je možné shrnout do jednoho slova: ctižádost.

Nechtěla otce ani syna. Chtěla vysoké postavení, úřad, titul a všechno, co s tím souviselo. A jeden z nich jí měl na cestě za tím vším pomoci.

„Chceš, abych ti pomohla?“

Z té shody slov sebou trhl a pomalu se vrátil do reality. „Ne, děkuju, zvládnu to sám.“ Od Stefaniina příchodu do Montany se mu nedařilo nalézt styčné body tohoto jejího programového cíle a jejího současného jednání, její nové osobnosti.

Jestliže má tak velkou ctižádost, proč za ním přijela až sem? Na tuhle otázku si nedokázal odpovědět.

„Jistě máš hlad.“

„Přiznám se, že mám.“

Oči se jí rozšířily, když z vaku začal vytahovat jídlo na piknik.

„Marva ví, jak vše správně připravit. Udělala chlebíčky z mého oblíbeného kynutého chleba. Tady je ovoce a brambůrky. Posluž si.“ Sáhl do dalšího vaku pro nápoje.

Snědla půl chlebíčku s hovězím masem a nadšeně vykřikla: „Chutná to jako ambrózie.“

„Souhlasím.“ Vypil plechovku koly na jeden zátah. Vložil prázdný obal zpět do vaku a řekl: „Jak dlouho mě chceš udržovat v nevědomosti a napětí?“

Začervenala se. „Čím?“ Šok z překvapující otázky se snažila zamaskovat tím, že do sebe obrátila nápoj.

„Nedělej, Stefanie, že nevíš, o čem mluvím. Silně na mě zapůsobilo, jak dobře ses naučila jezdit. Kde jsi našla učitele?“

„Jmenuje se Pam Dunkersová. Dala mi dvě lekce a včera ji zastoupil její manžel Hayden. Patří mu obchod s potravinami a má pořád co dělat. Musel požádat jednoho ze zaměstnanců, aby ho v krámě zastoupil. Zaplatila jsem běžnou cenu, ale uvažuju o nějaké mimořádné odměně, abych ukázala, že si jejich pomoci opravdu vážím.“

„Mohla bys je pozvat na ranč na večeři, než odjedeš.“

Obrátila se k řece, než odpověděla.

„To je od tebe šlechetné, ale jinak si myslím, že to není moc dobrý nápad.“

„Proč?“

„Tvůj otec ještě neví, kde jsi, a ty to, předpokládám, chceš ještě nějakou dobu udržet v tajnosti. Tento pár by tě mohl poznat, někde se o tom zmínit a…“

„Oceňuju tvou opatrnost, Stefanie, ale v tomhle případě se prozrazení neobávám.“ Podal jí jablko, ale odmítla je. „Klidně je pozvi.“

„Děkuju.“

„Měla bys vědět, že Mack tvoji práce hodnotí velmi dobře.“ Gabe si nechal pro sebe, že u předáka se naneštěstí projevují známky zamilovanosti.

„To jsem ráda.“

„Podle jeho slov jsi nejpilnější pracovník, jakého kdy viděl. Potěšilo mě to, protože Marva mi řekla, že by potřebovala nějakou pomoc v kuchyni.“

Stefanie se překvapeně otočila k němu. „Má potíže?“ Zájem v jejím hlasu působil opravdově.

„Nevím. Možná chytila nějaký bacil. Když jsi teď zvládla základy jezdectví, možná bys příští týden mohla rozdělit svůj čas mezi stáje a kuchyni. Kdybys jí večer pomohla s přípravami na ráno, dostala by se do postele o hodinu dřív.“

„Ráda. Ráda jí pomůžu.“

„Dobrá.“ Začal ukládat zbytky po pikniku do vaku… Mám ještě něco na srdci, co bych ti rád řekl. Mack se obává, že se do tebe Clay zamiloval. Zdá se mu, že mu věnuješ víc pozornosti než druhým chlapcům. Prý dnes ráno šel s tebou do místnosti u stáje a –“

„A co?“ vystřelila na něho. Pobouřením jí zrůžověly tváře. „Jestli se zamiloval, já za to nemůžu! A jsem ráda, žes o něm začal, protože bys měl vědět něco důležitého.“

Zamračil se. Věděl, že Clay je složité dítě, a nevyhne se problémům. „Pokračuj.“

„Má tě moc rád, Gabe,“ řekla tiše.

„To se ti zdá, protože jsi ho ještě neviděla rozzlobeného.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“

Podívala se mu přímo do očí. „Dnes mě vyhledal, aby mě požádal o laskavost.“

„Tak Mack měl pravdu.“

„Jen částečně. Clay chtěl, abych ho odvezla do města. Chce zatelefonovat matce tak, abys o tom nevěděl.“

Bezmyšlenkovitě si palcem hladil ret. „Předpokládám, že ti řekl důvod.“

„Ano.“ Pronikavě se na něj zadívala. „Chce, aby sem okamžitě přiletěla.“

Gabe se jí nesvěřil, že na tom už pracuje, ani to, na čem úspěch jeho úsilí závisí: jestli dokáže být nějakou dobu střízlivá.

„Proč mi to neřekl sám?“

„Ty to nevíš?“ Její podrážděný výkřik byl slyšet po celé louce.

Zůstal na ni civět s otevřenou pusou. „Co nevím?“ Přešla si rukou po čele. „Prý jsi Clayovi řekl, že ses nedávno rozvedl.“ K čertu.

„To je pravda,“ zamumlal po chvíli. „Řekl jsem mu to.“

Pomalu jí začínal chybět vzduch. „Podle něho jste si s jeho matkou velmi blízcí.“

„To je normální vztah právníka ke klientce, už dva roky Claye zastupuju.“

„Zřejmě si myslí, že jde o něco víc.“

„O co víc?“

Vstala a dívala se na něho shora. „Mám ti to říct po lopatě? Clay chce, abys byl jeho otčímem. Zoufale touží po tom, aby jeho maminka přijela a provdala se za tebe dřív, než se zamiluješ do jiné ženy. O tohle zamilování tu jde,“ dodala tiše.

Gabea její slova zmrazila. Vstal a pomalu šel ke svému koni. Stefanie už nasedla na klisnu a čekala na něho.

„Promluvím si s Clayem.“ Gabe byl tak zahlcen city, že v tuto chvíli nedokázal říct nic víc.

Chvíli jeli krokem a nemluvili.

„Za jak dlouho narazíme na první krávy?“

„Asi po půlhodině jízdy.“ Posunul si klobouk do čela a v tu chvíli, jako by se koně domluvili, se dali do klusu.

Gabe projel své území ranče mnohokrát a pokaždé při tom zažíval příjemný a povznesený pocit, že založení ranče byla správná věc. Teď mu potěšení zkalila Stefaniina informace o rozhovoru s Clayem. Přidělala mu starosti a změnila ráz jejich výletu. Oba přemýšleli, co se honí hlavou toho druhého. Pravděpodobně usoudili, že stejně temné myšlenky jako ty jejich, protože nepromluvili, dokud nedojeli k ohybu řeky.

„Vidím krávy! Ach podívej na všechna ta telátka!“

Přes chmurnou náladu se musel zasmát jejímu bujnému nadšení. „To je západ a tohle jsou chovné jalovice jeho základ. Budou rodit telata celý měsíc.“

Otvíral se jim pohled na půl stovky krav s dlouhými rohy, které se pásly pospolu.

„Projedu stádem, abych viděl, jestli některé březí krávy nemají potíže. Počkej tady.“

„Já chci jet taky.“

Srdeční tep se mu zvýšil, když popojela k němu. Na jeho pokyn se společně pohnuli kupředu. Vrhl na ni krátký pátravý pohled. Vypadala radostně vzrušená a nevšiml si žádných známek strachu. Její vzrušení se přeneslo i na něj.

Zkušeným zrakem přejel po každém zvířeti. Zatím bylo všechno v pořádku.

„Máte telata vždycky takhle venku?“

„Většinou. Tohle je druh texaského dlouhorohého skotu. Devadesát procent krav je schopných přivést na svět telata bez pomoci. U desetiny bývají příčiny ke znepokojení.“

Na opačném křídle stáda si všiml krávy u plotu.

„Gabe?“ zavolala Stefanie. „Podívej se támhle.“

„Všiml jsem si jí. Pojď.“

Pomalu klusal, až se ke zvířeti přiblížili na několik metrů. Pak seskočil, oba přivázali koně k plotu a šli ke krávě. Gabe si klekl vedle ní na zem, Stefanie se k němu připojila.

„Ach… právě rodí!“

„Ano,“ zamumlal Gabe. Všiml si, že nohy telete trčí ven a nic se neděje. „Koleno matky je ohnuté. Vidíš? Tele nemůže ven.“

Stefaniiny oči se naplnily slzami. „Musíme pro ně něco udělat.“

„Uděláme.“ Přistoupil těsně ke krávě a snažil se narovnat ohnutou nohu. „Jestli chceš pomoct, chytni jednu nohu telete a tahej za ni. Já potáhnu za druhou.“

Stefanie neváhala a oba se do toho opřeli. Pomalu se objevila hlava a ramena.

„Počkejme chvíli, jestli matka nedokáže práci dokončit sama.“

Po pár minutách marného čekání Stefanie zavrtěla hlavou. „Myslím, že je příliš vyčerpaná.“

„Taky se bojím. Tahejme dál.“

Zbytek porodu už proběhl bez velké námahy. Gabe se sklonil nad tele ležící v trávě.

„Co se stalo?“ vykřikla.

„Nic, všechno je v pořádku. Jen jsem se přesvědčil, že samo dýchá.“

Matka náhle Gabea odstrčila a začala tele olizovat.

„Ach, Gabe –“ Stefanie propukla v pláč, který se změnil ve vzlyky čisté radosti. „Právě jsme tomuhle telátku pomohli na svět je to ta nejzázračnější věc, jakou jsem kdy zažila!“

Gabe chápal a sdílel její pocity, přestože narození telete už viděl mockrát. Bez přemýšlení ji přivinul k sobě a svíral ji v náručí. O něčem takovém zatím jen snil.

Za chvilku zvedla uplakanou tvář k jeho. „Co by bylo, kdybychom sem dnes nepřijeli? Co by se stalo?“

„Ani na to nemysli,“ odpověděl a přitiskl svou tvář k jejímu krku. Vůně její kůže ho omámila.

V příští hodině seděli tiše blízko sebe a pozorovali, jak si tele sedá a matka je čistí. Nakonec vstalo na všechny čtyři a začalo pít.

Stefanii dojetím stékaly slzy po tváři. „To telátko je tak milé. Musíme mu dát jméno.“

„Chceš říct jemu. Je to býček. Tak do toho.“ Byl příliš naměkko, aby se zmohl na delší větu. „Budu mu říkat Štístko.“

Gabe se zasmál. „To připomíná jméno koně.“

„To nevadí. On i jeho máma měli štěstí. Bez naší pomoci by oba zemřeli. Byl jsi báječný. Přesně jsi věděl, co dělat.“ Trochu se jí třásl hlas.

Po chvíli dodala. „Možná ještě jiné krávy potřebují pomoc.“

„Asi ano. Proto honáci kontrolují všechna stáda celých čtyřiadvacet hodin.“ Překvapeně zamrkala. „Máte jich hodně?“

„Dost.“

„Půjdeme se podívat i jinam?“ Vypadala tak nadšeně, že neměl to srdce ji zklamat. Po pravdě se mu moc nechtělo vracet se do civilizace.

„Připozdívá se. Umyjeme se v řece a podíváme se ke staré požární věži, která se už dlouho nepoužívá. Cestou mi můžeš pomáhat vyhledávat zaběhlé kusy. Po večeři tady zůstaneme na noc a ráno na zpáteční cestě k ranči budeme pokračovat v pátrání.“

Vytáhla z kapsy fotoaparát. Udělala si pár snímků Štístka a jeho matky, které láskyplně nazvala matka se synem.

SEDMÁ KAPITOLA

„Tohle místo oplývá veškerým pohodlím domova!“

Seděli u kamen, jedli maso s chilli a popíjeli horké kakao. Protože byli sami, Stefanie si dopřávala volnosti a chodila bez paruky a kontaktních čoček.

S nadšením si prohlížela interiér zastřešené věže. Gabe otevřel okenice, takže dovnitř proudil čerstvý vzduch. Světlo z plynových lamp ozařovalo ochoz kolem věže. Už se smrákalo a z výšky deseti metrů nebylo vidět na zem.

Nafoukl jednu z matrací a pustil se do druhé.

„Když jsem koupil ranč, nechal jsem tuhle stavbu opravit a vybavit ložním prádlem, zásobami jídla a vůbec vším, co je třeba ke krátkému pobytu. Kdyby někde poblíž honáky přepadla bouřka, najdou tu přístřeší.“

Na chvíli se plně soustředil na matraci. „A pro chlapce je nocování tady odměnou za dobré chování. Někteří se sem dostávají pravidelně po pár týdnech.“

Hvězdy vypadaly z tohoto krásného výhledu jako diamanty rozložené na černém sametu.

„Právě jsem si říkala, jaká by to pro mě byla úžasná skrýš v době, kdy jsem byla malá.“

„Zajímavější než jachta mého otce?“

Slyšela osten v jeho otázce první projev napětí od chvíle, kdy opustili právě narozené telátko. Krása po sledních hodin, jeho fyzická blízkost a společně prožitá radost to všechno si bude pamatovat navždy.

„Nedají se srovnávat. Jachta je dům na vodě, ani trochu nepodněcuje fantazii. Tady nahoře si můžeš představovat, že jsi, čím tě napadne.“

„Například?“

Z jeho otázky zněl pobavený výsměch. „Mocnou čarodějkou.“

„Zajímalo by mě, čím budeme dnes večer my?“

Jeho znepokojivá otázka ji vyvedla z míry. Po chvíli usilovného přemýšlení povzbuzená intimností chvíle odpověděla: „Bláhovými snílky?“

Nenucené a upřímně se rozesmál. Když se utišil, řekl: „Chceš mít jednou děti? Během našeho manželství jsme se k tomuhle tématu nedostali.“

Gabe netušil, jak pro ni krutou otázku vyslovil. Posadila se na tábornické lůžko a vyzula si jezdecké boty. „Pokud se objeví správný muž, chtěla bych jich mít sedm nebo osm,“ odpověděla poctivě.

„Tolik?“

„Možná jsou moje představy trochu přehnané, ale uvědom si, že jsem byla jedináček. Maminka mi musela přivádět kamarádky, později jsem si je pracně hledala. Neumíš si představit, jak jsem záviděla třeba tobě a tvým bratrům. Nikdy jsi nepotřeboval shánět si přátele, protože jste jich každý měli pár doma. A když jsi onemocněl, byli jste nemocní všichni.“

„Ani mi to nepřipomínej.“ Podal jí matraci a společně ji položili na postel. „Ale věř mi, první dáma s osmi dětmi – to by byla senzace tisíciletí.“

To snad není pravda! O Gabeovi zřejmě platilo, že jablko nepadá daleko od stromu. Byl ještě tvrdohlavější a zabedněnější než jeho otec!

„Máš pravdu, zvlášť kdybych trvala na tom, že budeme bydlet jinde než v Bílém domě.“

„Čekal jsem zopakování, že je to sen každé ženy.“

„Ovšemže je. Těch, co touží žít jako šlechtičny a sloužit k pobavení lidí. Ale sotva je to místo vhodné k vychování tolika dětí. Jedna polštářová bitva a Lincolnova ložnice by byla v troskách. Kromě toho děti mají rády útulné prostředí.“

Mluvila s neobvyklým zanícením. A ještě neskončila. „Řekla jsem ti, jak moc jsem nenáviděla dům rodičů? Byl pro tři lidi příliš velký. Mít celé apartmá jen pro sebe mě děsilo k smrti. Celá léta jsem si večer brávala deku a lehala si u dveří do ložnice rodičů, když byli doma. Nikdy se o tom nedověděli.“

Její slova mu pronikla až do duše. „Stefanie –“ nevěděl, jak pokračovat. Jeho šepot vyjadřoval překvapení, dojetí a nevíru.

„Opravdu, takhle to se mnou bylo.“ Smála se. „Stránka z deníku bohatého děvčátka z newportské společnosti, dnes už dospělého.“

„Ale možná se ještě bojí spát samo v pokoji,“ zašeptal. „Proč jsi mi o tom neřekla?“

„Copak by sis nemyslel, že se ti chci vnutit do postele?“ Její polohlasitá otázka zazněla ve svěžím nočním vzduchu silou polnice. „Gabe, těchhle strachů jsem se zbavila s příchodem na vysokou školu.“

„Myslím, že ne. Jinak bys za mnou nepřiběhla, když jsi měla jet na zaslouženou cestu kolem světa.“

„To je něco jiného.“ Lehla si na matraci a přitáhla si přikrývku až k bradě, připravená ke spánku. „Dívka by si měla prohlížet svět s milencem.“

Ještě chvíli se pohyboval po místnosti a dělal poslední přípravy, pak zhasnul svítilnu.

„Souhlasím s tebou.“ Vlezl do své provizorní postele. Jejich lůžka stála vedle sebe, ještě nikdy netrávili noc tak blízko sebe.

Přemýšlela o jeho souhlasu a představovala si, jak jsou spolu v Paříži a ona je v jeho náruči. V tom její sladké představy a ticho noci přerušil smutný výkřik.

„Co to bylo?“ Stefanie se v posteli prudce posadila.

„Kojot. Ten nám nemusí dělat starosti.“

„Gabe?“

„Ano.“

„Děkuju ti, žes mě vzal s sebou. Než usneš, můžu se tě na něco zeptat?“

„Ven s tím.“

„Potřebuju vědět, jestli Clayovi dáš najevo, že víš, s čím se mi svěřil. Udělej, co budeš považovat za správné, jen bych chtěla vědět, na co se mám připravit, až mu přijdu na oči.“

„Mám v úmyslu být k němu upřímný.“

Svou odpovědí jí vyrazil dech.

„Takže se na mě rozzlobí.“

„Možná. Ale zlost u něj obvykle netrvá dlouho.“

„Zapomínáš, že za týden odjíždím.“

„Pokud by se k tobě choval nepříjemně, přijď hned ke mně. Postarám se, aby pochopil, žes nemohla jednat jinak.“

„Dobře.“

„Stefanie?“

„Ano?“

„Rozhodla ses, co budeš za deset dní dělat? Budeš si někde hledat práci?“

Bolest jí sevřela hrudník, sotva mohla dýchat. „Možná v Kalispellu. Hayden říkal, že by mě mohl zaměstnat na částečný úvazek ve svém obchodě s potravinami, když mě po zkušební lhůtě ve stájích nebudou chtít. Ale jak jsem už řekla dřív, pokud bych zůstala někde poblíž, na ranči bych se už neobjevila.“

Pečlivě si kontrolovala hlas, aby zněl naprosto neutrálně. „Až se oženíš s Clayovou matkou, ani ona, ani její syn nemusí vědět, že jsem někde nablízku.“

„Copak jsi ode mě slyšela, že se s ní chci oženit?“ ohradil se drsně.

Přemýšlela, proč se Gabe rozzlobil. „Ne, ale –“

„Ale nic! Clayovy touhy mají s realitou málo společného. Doufám, že časem mu terapie, které se mu tady dostává, pomůže postavit se určitým faktům čelem a správným způsobem se s nimi vypořádat.“

„Máš na mysli smrt jeho otce?“

„Mluvím o tom, že jeho matka je alkoholická, i když to nechce připustit.“

Není divu, že Gabe do manželství s ní nespěchá. „To je pro oba moc zlé.“

„Clay by se s tím asi vyrovnal, kdyby se Madeleine konečně rozhodla navštěvovat poradnu.“

„Moc ti věří, chápu jeho přesvědčení, že tvůj sňatek s jeho matkou by vyřešil všechny problémy.“

„Mnoho lidí marní čas tím, že si přejí nereálné věci místo toho, aby se snažili něco udělat se svým životem v tom, v čem můžou.“

Ostrý šíp se jí zabodl do srdce. Zdálo se jí, že Gabe naráží na její beznadějnou lásku k němu a radí jí, aby se jí pro vlastní dobro vzdala.

Než položila další otázku, několikrát se pořádně nadechla. Věděla, že riskuje strohé odmítnutí, ale její lačnost po informacích o něm nebyla ještě uspokojena. A po dnešním večeru už těžko bude mít příležitost si s ním takhle otevřeně promluvit.

„Gabe? Proč jsi založil ranč?“

Podle šustění přikrývek usoudila, že asi změnil polohu. „Kořeny té myšlenky jsou staré. Otec nás vozil po celém světě na různé charitativní projekty. Napadla mě při první cestě naší rodiny do Afriky na otcovu misi dobré vůle.“

„To byl úžasný příklad pro vás, pro syny.“

„Máš pravdu. Učil nás sloužit lidem. Ale problém byl v tom, že jsme se jim mohli věnovat jen dva nebo tři týdny. Sotva jsme zahájili nějaký projekt, například pomoc komunitě postižené povodněmi, už bylo zase třeba letět domů.“

Odmlčel se, jako by hledal slova. „Někdy jsem měl pocit, že jsme raději ani neměli začínat. Vzbudili jsme v nešťastných lidech naději, ale ve skutečnosti jsme jim poskytli jen náznak pomoci a odešli jsme dřív, než se přínos mohl změnit v dlouhodobý.

Když mi bylo přes deset, rozhodl jsem se vybrat si jeden projekt a dát mu všechno, co mám. Podmínkou ovšem bylo vydělat dost peněz, abych ho mohl financovat tak, jak bude potřeba. No a získání dostatečného kapitálu byl můj druhý krok.“

Vysvětlení Stefanii silně zaujalo. „A co tě přivedlo k myšlence pomáhat chlapcům, kteří se dostali do potíží se zákonem?“

„Náhoda. Můj vzdálený bratranec se dostal do vězení za držení drog a jeho rodina mě přišla žádat o právní pomoc. Čím víc se mi svěřoval, tím víc jsem si uvědomoval hrůzu a bolest, kterou prožíval. Pochopil jsem, že je snadnější zásobovat potravinami hladové lidi než pomáhat někomu z emocionálního bahna zpět na nohy. Tehdy se zrodil můj nápad s rančem.“

Zvedla se na lokti. „Až přijde den, kdy se otec dozví o tomhle místě, řeknu mu, že je to jeho vina či vlastně zásluha. Naučil tě vnímat utrpení a snažit se je mírnit. Jen jsi následoval jeho příklad a dovedl ho na novou úroveň.“

„Odepsal mě a ty to víš.“

„Určitě časem změní názor,“ snažila se ho povzbudit.

Natáhl se a pohladil ji po tváři. Nikdy předtím takové gesto neudělal. Její radost se změnila v touhu. Byla by mu políbila ruku, kdyby se neodtáhl a neobrátil se na druhou stranu.

Konečně pochopila, proč Gabe opovrhl dědictvím, které by ho vyslalo na cestu k metě nejmocnějšího muže světa. Moc ale nebylo to, na čem Gabemu záleželo. Měl jedinou žhavou touhu pomáhat méně šťastným, než je on sám. Lidem i zvířatům.

Celou dobu měla odpověď na otázku, která ji trápila, přímo před nosem! Zatímco jeho okolí mu plánovalo život ke strmé kariéře, on využíval svého talentu a jeho pomocí získaných prostředků k naplňování vyššího poslání. Přimkl se k němu s takovou neotřesitelnou umíněností, že se kvůli němu dokonce oženil se Stefanií.

Otec, kterého miloval, by jeho záměr nikdy nepochopil a nedovolil by mu jej realizovat. Znala senátora velmi dobře, a tak si dovedla dobře představit jeho argumenty. „Dobrý bože, synu, ty chceš pomáhat lidem? Co si myslíš, že znamená být prezidentem Spojených států? Co přinášejí mírové smlouvy mezi válčícími národy? Cožpak to není úleva pro miliony lidí na celém světě? Jak můžeš srovnávat tohle dobro s prospěchem pro pouhou hrstku zkažených mladíků, kteří pravděpodobně i přes tvoji snahu skončí ve vězení?“

Pokud by tyhle argumenty přesně vyjadřovaly senátorovy námitky, Stefanie by snad s nimi i souhlasila. Ale senátor Wainwright je ctižádostivý člověk a miluje moc a vzrušení spojené se svým postavením. A tento hrdý muž chtěl tytéž výsady pro svého skvělého syna.

Ale to se mu nikdy nesplní, protože jeho syn o ně nestojí.

„Dobrou noc, Gabe.“

Křik kanadských hus účinkoval na Gabea jako budík. Jedním pohledem zjistil, že se Stefanií se ještě nedá počítat. Potichu vstal a příští půlhodinu strávil přípravou na odjezd. Blízko Stefaniiny postele položil skromnou snídani ovoce a cereální tyčinky.

Sestoupil po žebříku a osedlal koně. Zem zakrývala hustá ranní mlha. Teď, než se k němu Stefanie připojí, byla vhodná chvíle na jeden telefonát. V Providence bylo skoro deset hodin. Kdyby Madeleine nějakým zázračným řízením osudu neměla kocovinu, může na ni naléhat, aby začala jednat.

Vytáhl mobilní telefon z vaku u sedla a vyťukal příslušná čísla. Měla zapnutý záznamník. K čertu.

Po pípnutí řekl: „Madeleine, tady Gabe. Tvému synovi sice nehrozí fyzické nebezpečí, ale stalo se něco vážného. Je nutné, abys co nejdříve přiletěla do Montany, nejlépe v příštích dvanácti hodinách. Znovu ti nadiktuju své telefonní číslo. Zavolej mi, připravím tvůj přílet a vyzvednu tě na glacierském letišti.“

Sotva dokončil hovory s Mackem a Wringleovými, členy svého psychologického týmu pro práci s chlapci, volala na něj Stefanie. Uklidněný, že na ranči je všechno v pořádku, vrátil telefon do vaku a vyšplhal se na věž.

Pohled na její blonďatou hlavu vykloněnou přes zábradlí na ochozu mu připomněl jejich včerejší rozhovor před spaním. Skutečně tady v noci spala mocná čarodějka.

Jen nerad sledoval, jak skrývá záplavu svých nádherných vlasů pod černou paruku. Bojoval sám se sebou, musel sebrat veškerou sílu vůle, aby ji nestrhl na podlahu a nepomiloval se s ní.

Nadechl se. Ještě jedna takováhle noc a pravidla, která si stanovil, půjdou k šípku!

Začínal mít dojem, že se jí život na ranči líbí. Přemýšlel, jestli v tom vedle její mimořádné přizpůsobivosti, kterou u ní zjistil až tady, není ještě něco jiného.

Včera v několika chvílích začínal věřit, že Stefanie touží po jeho blízkosti pro něho samotného.

Ale pak začala mluvit o tom, jak by přesvědčila jeho otce, kdyby se dověděl o Gabeově tajemství. V jejích slovech slyšel vřelost a lásku. Jako by se po šesti měsících jejich manželství chystala jít za svým starým snem.

S těmito pocity vyšel na ochoz, kde Stefanie fotografovala. „Řekni sýr,“ vybídla ho, aby rozesmála jeho vážnou tvář. „Bez důkazu bych si mohla myslet, že naše přenocování tady je pouze výplod mé fantazie.“

Ustoupil za ni, o připomínku noci, na kterou by rád zapomněl, nestál.

Následovala ho dovnitř.

„Ještě jsi nejedla,“ zamumlal.

„Nevěděla jsem, že spěcháme,“ řekla sklíčeně. „Budu hotová za pět minut.“

Obula si kovbojské boty a dokončila úpravu paruky. Když si vkládala kontaktní čočky, sbalil její noční prádlo. Koutkem oka sledoval, jak pojídá tyčinku a zbytek jídla si cpe do kapsy vesty.

Za chvíli už nasedali na koně. Seděla na Molly jako správný honák obkročmo a v kovbojském klobouku a oblečení jako by sem patřila. S borovicemi v pozadí skýtala vskutku nádherný obraz. Rychle se odvrátil a nasedl na Cézara.

Jeď za mnou. Vezmeme to po staré indiánské cestě. Je to zkratka k dalšímu lomu, budeme tam za deset minut. Jinak bychom jeli hodinu. Jakmile prohlédneme stádo, vrátíme se na ranč.“

Stoupali do svahu mezi vysokými stromy. Stefanie byla neobvykle mlčenlivá, napadlo ho, jestli se nebojí. Když se však otočil, viděl, že s naprostým klidem pojídá jablko.

Stezka ústila na mýtinu. Pohled, který se jim otevřel, z ní vyloudil povzdech úžasu a okouzlení. Totéž se jí zračilo na tváři.

Podobně reagoval i on, když poprvé viděl tuhle část ranče z letadla. Široká zelená louka se spokojenými kravami obklopená tmavými borovicemi, nad nimi panoráma zasněžených vrcholků hor tyčících se k neuvěřitelně modrému nebi.

Stefaniin pohled se pomalu přesunul z vyhlídky na něj. „K tomu, aby tvůj otec pochopil, by stačilo slyšet Clayovu chválu na tebe a vidět tenhle pohled –“

Její hlas prozrazoval tolik emocí! Byl hluboce dojat. Nedal to však na sobě znát. „Pochopil, nepochopil, nemá to žádné praktické důsledky.“

„To jsou drsná slova.“

Navždy věrná senátorovi. Jak jinak, vždyť oba měli podobné, ne-li stejné sny. „Je to drsný muž.“

„Bojí se.“

Její tvrzení bylo pro něj doslova šokem. „Mluvíme oba o mém otci?“

„Ano.“ Stála na svém. „Zbožňuje tě, ale bojí se toho, čemu nerozumí. A nerozumí tobě. To jeho zklamání ho nutí, aby jednal jako tyran.“

Gabeovy oči se soustředily na její rysy. „S tím se ti svěřil?“

„Ne. Nemusel.“

Nesouhlasil s jejím hodnocením, ale jednoznačnost jejího názoru byla přesvědčivá. V posledních letech strávila v blízkosti senátora víc času než všichni ostatní s výjimkou jeho bratrů.

Možná by mu mohla dát odpověď na otázku, která mu celé noci nedává spát. „Narodila ses do rodiny, která se po několik generací přátelí s prominentními politiky. Jistě jsi měla hodně možností na výběr. Proč ses rozhodla pracovat pro mého otce?“

Svůdný úsměv oživil její ústa a očaroval ho. „To bys musel být ženou, abys to pochopil.“

„Přesto mě vyzkoušej!“ vyzval ji podrážděně. „Nikdo jiný nemá čtyři hezké syny. Nevěděl jsi, že Wainwrightovi chlapci jsou mezi dívkami legendou?“

„Nedělej si ze mě legraci, Stefanie.“

Zvážněla. „To bych si nedovolila.“

Popuzený jejími odpověďmi se prudce v sedle naklonil dopředu.

„Ostatní tři už byli ženatí, když jsi přišla na scénu.“

„To je pravda.“ Po jejích slovech ze sebe vyrazil zlostný smích. „To ti mám věřit, že já jsem důvod, proč jsi pracovala pro senátora?“

Nepohnula ani svalem. „Byl bys překvapený, jak silná je dívčí touha.“ Na ta slova se rozjela ke stádu.

Zmatený Gabe stál na místě a hlavou se mu honila vichřice. Myslela to vážně, nebo si ho jen dobírala? Že by její vztah s otcem hodnotil nesprávně?

Podíval se po Stefanii, ale neviděl ji. Bodlo ho u srdce, když u útesu spatřil Molly bez jezdkyně. Přepadl ho strach, že Stefanii shodila, a pobídl Césara do běhu. Když přijel blíž, sesedl a vedl valacha za uzdu. Stefanie klečela na zemi u mrtvého telátka.

„Nehýbe se!“

Gabe samou radostí, že se jí nic nestalo, si ani nevšiml, že pláče, dokud se nesklonil, aby si tele prohlédl.

„Tohle tele to nezvládlo.“

„Proč?“

„Důvodů může být moc. Možná mu v plicích zůstala tekutina. Odpověď budeme znát, až je prohlédne veterinář.“

„Matka je pořád ještě olizuje. Myslí si, že telátko vstane.“ Stefanie byla zničená.

„Pojďme. Pojeďme domů. Tady už nejsme nic platní. Pošlu pár honáků, aby se o tele postarali.“

Nasedla na klisnu a Gabe se rozhlédl po okolí. Napočítal jedenáct nedávno narozených telat. Zdály se být v pořádku a sály matčino mléko.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí, když se napili a v sedlech se pustili do zbytku jídla.

„To bych se měla spíš zeptat já tebe. Pro chovatele musí být těžké ztrácet zvířata.“ Stefanie mu dobře rozuměla.

„Je to noční můra rančera. Ale zase se mu dostává jiných odměn. Za chvíli pojedeme kolem staré vodní tůně. Pozorně se dívej, možná uvidíš pít vysokou. Snad i jelena, když budeme mít štěstí.“

„Fotoaparát mám připravený.“

O dva dny později Stefanie odjela po obědě do Kalispellu, aby nechala vyvolat film a udělat obrázky. Prohlížení snímků si nechala až na ranč, kde se zamkla v pokoji a v klidu se oddávala rozkoši pást se pohledem na jediném muži na světě, kterého miluje a bude kdy milovat.

Při výletu se Gabeovi cítila tak blízko, že konečně našla odvahu, aby mu řekla pravdu o důvodu, proč pracovala pro jeho otce. On ovšem její vysvětlení odmítl a je stále přesvědčený, že má jiné motivy.

Pokud jde o jeho vztah s Clayovou matkou, neprozradil nic o svých osobních citech. To, že ona pije, nemusí být překážkou pro touhu nebo lásku z jeho strany.

Stefanii se krátil čas, už jí zbýval necelý týden do doby, kdy si sama uložila odjezd z ranče. Začínala být zoufalá, a dokonce ji napadla myšlenka oba je ztrapnit a přijít nepozvaná do jeho ložnice vyplakat se ze své lásky k němu.

Ležela v slzách na posteli, když zazvonil její mobilní telefon. Napadlo ji, že je to jeden ze soukromých detektivů. „Teri? Tady Pam.“

„Pam!“ Stefanie vstala z postele. „Chystala jsem se ti zavolat později navečer.“

„Jsem ráda, že jsem tě chytila. Trápí mě zvědavost, jestli se naše úsilí vyplatilo.“

„Šéf byl překvapený, moje jezdecké umění na něj udělalo velmi dobrý dojem. Vyjádřil se, že můj učitel zasluhuje plný počet bodů. A to je od něj velká pochvala. Ještě jednou ti děkuju za pomoc.“

„To nejlepší poděkování pro mě bude, když si udržíš práci.“

„Věřila bys tomu, že mě požádal, abych kromě práce ve stáji ještě vypomáhala v kuchyni?“

„To je prima. Teri. Pověz mi o jízdě.“

Stefanie pevněji sevřela telefon. „Bylo to krásné. Pomáhala jsem u porodu telátka a pak jsme tábořili v požární věži.“

„Výborně! Netušila jsem, že to bude i s přenocováním. Řekla bych, že je to velký pokrok.“

„Kéž bych ti to mohla potvrdit,“ Stefanii se třásl hlas, „ale bohužel nemůžu.“

„Co je s tím chlapem? Je slepý, hluchý a němý?“

Pamina reakce znovu Stefanii přivedla blíž k slzám. „Myslím, že miluje nějakou jinou.“

„Tak to musíš rychle zjistit. Poslyš… dnes večer je u kostela večírek naše výroční opékání masa každý rok 10. dubna. Pojď s námi a pomůžeme ti vymyslet plán.“

Stefanie zamrkala. Zítra je tedy 11. dubna. Gabeovy narozeniny.

„Pam ráda bych přijela, ale mám práci. Tvoje slova mi přinesla nápad. Děkuju ti za tvoje přátelství. Slibuju, že ti během pár dní zavolám.“

„Budu čekat. Hodně štěstí s tvým šéfem.“

Nadšená plánem, na kterém se bude podílet každá osoba na ranči, se běžela poradit s Marvou. Kuchařčino vzrušení z přípravy překvapení pro Gabea k oslavě jeho narozenin prozradilo Stefanii hodně o náklonnosti této ženy k majiteli ranče.

Řekli o tom i ostatním zaměstnancům. Následujícího odpoledne vklouzla do školy s několika rekvizitami. Předem získala souhlas učitelů a teď vstoupila do místnosti, aby promluvila s chlapci.

Clay jí na pozdrav věnoval spiklenecký úsměv plný naděje, že udělá pro něj laskavost, o kterou ji požádal. To se mu bohužel nevyplní.

„Čekáte teď hodinu americké historie, ale plány se změnily. Naučím vás něco jiného.“ Chlapcům se na tváři objevily úsměvy a někteří začali tleskat.

„Znáte někdo význam slova etiketa?“

Zvedla se jedna ruka. „Má to co dělat s chováním.“

„Dobře, Gary. Dnes se naučíte správným způsobům při stolování v restauraci. Až skončíme, budete moct večeřet v královském paláci a cítit se při tom naprosto přirozeně.“

Všimla si pobavených úsměvů a pokračovala. „Takovou příležitost nejspíš mít nebudete, ale aspoň zapůsobíte na dívky, až je na schůzce pozvete do pěkné restaurace.“

Těmi slovy upoutala jejich pozornost. „Musíte být učenlivými žáky, protože překvapení na oslavu narozenin někoho zvlášť milého pořádáme už dnes večer. Ale kdo to je, se dozvíte, až se shromáždíte k večeři.

Pro tuhle příležitost si budete muset vzít košile a vázanky. Chci, abyste udělali dojem. Tak začneme. Gary? Budeš teď pokusným morčetem. Pojď sem ke stolu.“ Mladý blonďatý chlapec vstal za hlasitého pokřikování ostatních.

„Smějte se, ale stejně se vystřídáte všichni, takže raději dávejte pozor. Nejprve se musíte naučit, jak správně posadit dámu. Každý z vás si to vyzkouší s jednou ženou z řad zaměstnanců. Pak vám ukážu, jak zacházet s ubrouskem a jednotlivými příbory. Je snadné se to naučit. Budete pak sebevědomí, což je hlavní smysl této lekce. Dnes večer se všichni chceme dobře bavit.“

Zdálo se, že chlapce to zajímá. Hodina rychle uběhla. Všichni se dobře bavili, včetně týmu učitelů a manželek.

Po skončení prezentace Stefanie vytáhla své rekvizity. Clay se přidal a pomáhal jí.

„Je to pro pana Wainwrighta, vidte?“ zašeptal. Napadlo ji, že si to myslí všichni chlapci.

„I ty musíš vydržet do večera.“

„Včera mi řekl, že mu volala maminka. Přiletí dnes a on ji pojede vyzvednout na letiště. Na večírek už tady maminka bude. Vypadá to, že tu laskavost od vás nebudu potřebovat.“ Stefanie měla pocit, že se s ní točí podlaha.

Příjezd Madeleine Talbotové na ranč v tento výjimečný večer znamenal konec jejích snů.

„Jsem ráda kvůli tobě, Clayi.“

OSMÁ KAPITOLA

Gabe odvedl Madeleine do obývacího pokoje v hlavní budově ranče. Clover ho běžela pozdravit. Podrbal ji za ušima a znovu děkoval bohu, že Clayova matka vystoupila z letadla střízlivá.

Jeho telefonická promluva do duše přinesla žádané výsledky. Potřeboval, aby Madeleine vypadala a jednala jako zodpovědný rodič, jakým dokázala být.

Kdyby se mu podařilo přesvědčit ji, aby zůstala déle, absolvovala návštěvy protialkoholické poradny a zúčastnila se s Clayem rodinné terapie, možná by souhlasila s léčením u Anonymních alkoholiků, až se vrátí do Providence. To by byl správný začátek.

„Posaď se u krbu. Najdu Claye, abyste se mohli setkat v soukromí.“

„Děkuju ti, Gabe,“ vděčně mu stiskla ruku.

Sešel dolů do haly k francouzským dveřím. Toužil vidět Stefanii. Zachvátila mu krev jako horečka, která stoupá a stoupá.

„Překvapení!“ ozvalo se sborově z mnoha hrdel, když vstoupil do jídelny. Zastavil se a rozzářená Marva k němu popošla. „Mnoho štěstí k narozeninám od nás všech, pane Wainwrighte.“

Narozeniny…

Úplně na ně zapomněl.

Jídelna byla stejná, lidé taky. A přesto bylo všechno jiné. Stoly pokrývaly ubrusy a na nich stály svíčky a čerstvé květiny. Na stolku uprostřed místnosti přitahoval pozornost velký narozeninový dort.

Všichni byli svátečně oblečení, což bylo nezvyklé a působivé zvlášť u chlapců.

To musí být Stefaniina práce. Nikdo jiný datum jeho narozenin nezná. Srdce mu spustilo kvapík.

Hledal ji očima po místnosti, ale Clover byla rychlejší. Stefanie stála v kuchyni za pultem a připravovala jídlo.

Vypadalo to, že se na něho úmyslně nedívá.

„Říct, že jsem příjemně překvapený, by bylo příliš málo. Děkuji všem, kteří si kvůli mně dělali takové starosti. Znamená to pro mě víc, než si myslíte. Protože chlapci mají určitě hlad, zkrátím řeč a požádám, aby se začalo podávat jídlo!“

Studenti mu provolali slávu a začali se usazovat ke stolům. Gabe kývl na Claye. „V obývacím pokoji na tebe čeká maminka.

Pokud budeš chtít zůstat s ní, nemusíš se k nám přidávat. Zařiďte se tak, jak vám to bude vyhovovat.“

„Děkuju. Jste moc hodný.“

Gabe sledoval mladíka a dumal o tom, že za chvíli už u Claye nebude tak v kurzu. Na cestě z letiště totiž Madeleine řekl o synově rozhovoru se Stefanií.

Teď je to na Madeleine. Slíbila Clayovi vysvětlit, že ona a Gabe nemohou být víc než dobrými přáteli.

Stefanie začala už včera pomáhat Marvě, takže jejímu účinkování v kuchyni při oslavě Gabeových narozenin se nikdo nedivil.

Dnes se nepodávala večeře obvyklým samoobslužným systémem. Na každém stole ležel jídelní lístek s nabídkou zajímavých dobrot a Stefanie je servírovala.

Bylo jasné, že v tom všem má prsty právě ona. Procházela mezi stoly, s každým prohodila pár slov prostě hrála roli servírky velmi dobře. Oblečená byla do kovbojské košile a kolem štíhlého pasu si uvázala jednu z Marviných parádních zástěr. Všichni na ní mohli oči nechat. Mack se nepřetržitě usmíval.

Když se při obsluhování dostala ke Gabeovi, vnikla mu do nozder vůně její kůže. Neodvážil se jí vyjádřit své uznání.

„A teď oslavenec,“ řekla za všeobecných projevů souhlasu.

Mladíci dávali najevo, jak se jim večírek líbí. Nedokázal však pochopit, jak našla čas naučit je správně se chovat u stolu! Byli přímo vzorní.

„Můžete mít všechno, co dům nabízí, pane. Kávu, horký čaj, ledový čaj, pomerančový džus, limonádu nebo mléko.“

Jako předkrm bych tě strhl na klín a líbal tě jako pominutý.

„Ledový čaj, děkuju.“

„A jako hlavní chod?“

V jídelním lístku uviděl své oblíbené jehněčí mezi kuřecím cordon bleu a hovězím Stroganov. Všechno bylo napsáno francouzsky.

„Uagneuau a la menthe, s’il vous plait.“

„No teda pane Wainwrighte!“ zvolal Gary. „To znělo výborně. Dám si všechno, co si objednáte vy.“

Kdo by to řekl do dříve nezvladatelného čtrnáctiletého chlapce, kterého několikrát zavřeli za krádež auta a podobné delikty.

Gabe se rozesmál. Když zvrátil hlavu dozadu, jeho oči se na okamžik setkaly se Stefaniinými. Moc se snažila zůstat vážná, ale ramena se jí otřásala tichým smíchem.

Dnes večer se mu odhalila ještě jedna stránka osobnosti Stefanie Dawsonové. Neuvěřitelně sem zapadala.

Nedávno spolu pomáhali na svět Štístkovi, teď mohl sledovat, jak bezchybně pracuje jako servírka mezi problémovými mladíky. Uvědomil si, že dokáže dělat cokoli, že by zvládla i pořádat doma večer pro výkvět světových vůdců snažících se najít řešení pro zachování míru.

Nebylo to poprvé od té doby, co přijela na ranč, kdy byl v pokušení zatelefonovat otci a ověřit si u něj, že Stefanie opravdu považuje politické manželství na nejvyšší úrovni za víc než opravdovou lásku. K čertu jeho touha po ní rostla tak intenzivně, že by si nejraději dnes večer, pokud by to nešlo jinak, vynutil vstup do starého dětského pokoje třeba silou.

Otci mohl volat nejdříve v deset. To bude na východním pobřeží jedna hodina. Původně byl Gabe rozhodnutý mluvit s otcem až za půl roku. Ale události ho donutily změnit plán.

Při těchto úvahách si neuvědomil, že všichni už dojedli hlavní chod a čekají, až sfoukne svíčky na dortu, aby mohli ochutnat moučník.

Vstal a šel k dortu. „Musíte si něco přát,“ nabádala ho Marva.

Přání… To bylo snadné.

Bylo stejné, jako v onen osudný den, kdy Stefanii požádal, aby s ním povečeřela. Přání, aby na jeho otázku o touze být první dámou odpověděla: jen když ty budeš mým manželem. Copak nevíš, že tě miluju tolik, že bych s tebou žila třeba i v chatrči?

Její špatná odpověď ho skoro zničila a stejně tak bude jeho zkázou její přítomnost na ranči, když s tím rychle něco neudělá.

Jakmile zhasl svíčky, podával se dort. Večírek s překvapením, Stefaniin nápad a dílo, byl nejen velmi úspěšný, ale také přispěl k vytvoření užšího vztahu mezi studenty a zaměstnanci. Vznikla tu dřív nebývalá atmosféra vzájemnosti a spolupráce, což Gabe považoval za vynikající. Rozhlédl se, aby jí poděkoval, a všiml si, že ji obtěžuje Mack, který byl celý večer nezvykle agresivní.

Gabe věděl, že Stefanie předáka nevyprovokovala. Vždy přitahovala pozornost mužů, i když se o to vůbec nesnažila. Nikdy si nevšiml, že by s nějakým mužem flirtovala.

„Než se rozejdete na kutě,“ promluvil zvučně, aby přehlušil rámus hlasitého hovoru, „zatleskejme Marvě a Teri, které nám tento nezapomenutelný večer připravily.“

Ozval se všeobecný souhlas a potlesk. Jeho šéfkuchařka zčervenala a rychle začala sklízet talíře ze stolů. Stefanie už stála u dřezu a umývala nádobí. Mack vedle ní s utěrkou pomáhal.

Studenti a zaměstnanci jeden za druhým opouštěli jídelnu.

Gabe zůstal, aby si popovídal s Marvou. Společně sejmuli ubrusy a připravili stoly na příští den.

„Gabe.“ Dychtivý ženský hlas se ozval od dveří. Hlavy všech se obrátily k ní.

Madeleine.

Dělo se toho na jeho počest tolik, že na Claye a na ni skoro zapomněl. Ani si nevšiml, že nepřišli na večeři. Zřejmě se něco stalo, protože vypadala nešťastně.

Spěchal k ní. „Kde je Clay?“

„Nevím. Chtěl mi ukázat svůj pokoj. Tam jsem mu všechno vysvětlila a on utekl. Volala jsem a běžela za ním, ale nenašla jsem ho. Tak jsem spěchala za tebou.“

„Nemohl se dostat daleko. Běž do obývacího pokoje a počkej na mě. Jdu ho hledat.“

„Dobře.“

Když zašla do dveří, objevil se po jeho boku Mack. „Nějaké problémy, šéfe?“

„Clay zmizel.“

„Svolám chlapy a utvoříme pátrací tým.“

„Výborně. Hned se k vám připojím.“ Marva ho uchopila za loket. „Jak můžeme s Teri pomoct?“

„Postarejte se o Clayovu matku.“

„Mám ji zavést do ložnice pro hosty?“

„Dobrý nápad.“

„Připravím nějaké občerstvení,“ přidala se Stefanie. „A budu s ní.“ Jejich oči se setkaly. „Nedělej si starosti,“ četl v nich. Pocítil úlevu a vděčnost.

S Clover v patách vyběhl z kuchyně do své kanceláře. Zámek hlavní brány a elektrický plot se ovládaly odtud. Stiskl příslušná tlačítka. K nejbližšímu východu to bylo deset kilometrů. I kdyby Clay běžel hodně rychle, nestačí uniknout. Jestli se rozhodne schovat se někde na ranči, mohlo by to sice chvíli trvat, ale nakonec ho najdou. Raději oni, než policie. Soudce by Clayovi určitě napařil další trest.

Gabe ještě zatelefonoval Wrigleyovým nahoru, aby jim řekl, co se stalo, a vyzval je k ostražitosti. Pak se vydal do stáje pro terénní auto.

Tak, Clayi Talbote, kde jsi? Udělal jsem chybu. Měl jsem položit karty na stůl, když jsem tě vzal se Stefanit na nákupy.

Stefanie položila šálek horkého čaje na tác vedle jídla. „Marvo, vím, proč Clay utekl a myslím, že vím, kde je. Když se mi ho podaří najít, snad ho přesvědčím k návratu. Jestliže to vezmete paní Talbotové a zůstanete s ní, půjdu ho hledat.“

„Dobře, ale proč jste to neřekla Gabeovi?“

Nervózně vydechla. „To se nedá lehce vysvětlit. Všechno je moc komplikované.“

„To mi povídejte,“ zamumlala si kuchařka pro sebe.

Stefanie ji objala a běžela do ložnice pro svůj kabátek a tašku. Cestou horečně uvažovala. Clay miloval Gabea a obviňoval Stefanii, že zničila jeho plány. Chtěl jim oběma dát lekci. A co bylo příhodnější, než je vyděsit? A jak by je nejvíc vyděsil? Útěkem z ranče. Usoudila, že se vydal do Marionu a chce požádat některého z turistů v Branding Iron, aby ho někam svezl.

Její záměr vydat se za ním však ztroskotal na zavřené hlavní bráně. Nikdy předtím se nezavírala! Nezbývalo jí, než se vrátit do hlavní budovy a pokusit se ji otevřít. Při otáčení auta uslyšela zezadu nějaký hluk. Zabrzdila a podívala se na zadní sedadlo.

„Clayi!“ Na jazyku měla otázku, jak se dostal do zamčeného auta, ale spolkla ji, když si vzpomněla, že ho policie stíhala právě za tenhle druh přestupků. Ten malý opičák byl chytrý, předpokládal, že ho pojede hledat, a napadlo ho schovat se v jejím autě a dostat se tak nepozorovaně za hranici ranče.

Instinktivně stiskla elektrický zámek, aby nemohl vystoupit. Vypnula motor. Teď ho měla v pasti.

„Vím, že mě nenávidíš, ale než uděláš něco, čím Gabeovi zabráníš, aby ti dál pomáhal, raději mě chvíli poslouchej. Je to důležité.“

Její vážný hlas na něj zapůsobil.

„Dobrá. Teď bych chtěla, aby ses mi podíval do očí.“ Při těch slovech sáhla do přihrádky na rukavice, vyndala z ní malou krabičku a vložila do ní kontaktní čočky, které si vyňala. „Dívej se!“

Upozornění nebylo nutné, vypadal jak přimražený. Vytáhla z vlasů sponky a sundala si paruku.

„Teď vidíš Stefanii Dawsonovou, Gabeovu bývalou manželku.“

Nastalo ticho. Stefanie si představovala, jak si Clay vybavuje v paměti fotografii manželky Gabea Wainwrighta, kterou viděl.

„Místo do Evropy jsem ho sledovala, protože ho miluju. Jestliže je tvoje matka na tom stejně, pak se mnou bude muset o něj bojovat, protože se ho jen tak nevzdám. Jsem do něj zamilovaná mnohem déle než tvoje maminka. Když jí ovšem dá přednost, přijmu porážku.

Když ses mi svěřil se svou nadějí, že by se Gabe a tvoje matka vzali, musela jsem rychle něco udělat. Jako ty dnes,“ dodala ve snaze přimět ho k přemýšlení.

„Gabe mi řekl, že Madeleine ze žalu nad smrtí tvého otce pije a ty ses ze stejného důvodu dostal do problémů. Chápu to. Teskním po Gabeovi po celou dobu našeho manželství, protože mě nepožádal, abych si ho vzala z lásky. Nabídl mi jen formální svazek kvůli svému otci. Stesk mě nepřivedl k alkoholu, ale na hereckou dráhu. A věř mi, byla jsem dobrá herečka. Tak dobrá, že nikdy nepoznal, že ho miluju. Pořád ještě hraju, ale je mi z toho, Clay, nanic.“ Svou zpověď dokončila třaslavým hlasem. „A teď mluv ty.“

Sklonil hlavu a zamumlal cosi nesrozumitelného. Chvíli byl tiše a nehýbal se.

Napjatě čekala, jestli promluví.

„Máma řekla, že mezi nimi bylo jen přátelství.“

Slzy jí vhrkly do očí.

„Slyšel jsem ho jednou o vás mluvit,“ přiznal váhavě. Pak jako by se k něčemu odhodlal, pokračoval. „Mohlo by to být pro vás důležité. Když se zmínil o tom, že se rozvedl, zeptal jsem se ho, proč. Odpověděl, že jeho manželka dává přednost životu na Východním pobřeží.“

To pro ni nebylo nic nového. Pocítila zklamání. „Ano, myslel si to.“

„Pak jste sem přišla v přestrojení a on vám dovolil tady zůstat. Nechápu to.“

„Nechal mě tady jen na čtrnáct dní. O tomhle víkendu musím odjet.“

„To je šílené. Tehdy jsem se ho ptal, jestli jste viděla ranč, a on odpověděl, že se to nikdy nestane. Pak řekl, že život vždycky neprobíhá tak, jak bychom chtěli, a že je načase, abychom oba nechali minulost za sebou.“

Stefanie se neklidně pohnula na sedadle. Co tím Gabe myslel? Že se musí rozejít s otcem, aby mohl žít, jak chce sám? Nebo něco jiného? Z těchhle úvah ji vytrhla myšlenka, že teď především musí pomoct Clayovi.

„Řekla jsem ti celou pravdu. Můžeš mě nenávidět, ale Gabeovi nemáš co zazlívat. Náhodou vím, že tě má moc rád. Přivedl tě sem až z Providence. Nemusel to dělat a také to neudělal pro žádného jiného chlapce.

I když nemůže být tvým otčímem, vždycky ti byl přítelem a bude, pokud ho neodmítneš. Věděl jsi, že zařídil, aby se tvoje matka mohla léčit? Chce, abyste vy dva tvořili dobrou rodinu. A ty mu jeho snahu chceš hodit zpět do tváře?“

Jedna slza, potom další stekla po bledých lících.

„Ne,“ zachroptěl.

„Dobře. Teď bychom se měli vrátit na ranč. Promluvím s matkou a Gabeem, všechno bude v pořádku.“

„Opravdu to s nimi srovnáš?“

„Jen mě sleduj!“

Rychle si nasadila paruku a vsunula do očí kontaktní čočky. Za chvíli přijeli k hlavní budově ranče a Clay následoval Stefanii dovnitř. Dr. Wrigley vyšel z kanceláře.

„Tak jsi na světě, Clayi?“

„Ano, a všechno je v pořádku, Johne.“ Stefanie ho předešla. „Mluvili jsme spolu venku. Jdi teď nahoru, Clayi. Maminka je ubytována v ložnici pro hosty. Jestli je Marva ještě u ní, buď tak hodný a pošli ji dolů.“

„Ano.“ Clay bral schody po dvou. Psycholog se po Stefanii díval s podivným výrazem, ale své myšlenky si nechal pro sebe, za což mu byla vděčná. „Budu informovat Gabea, aby odvolal pátrání,“ poznamenal věcně.

„Děkuju, Johne. Právě jsem o to chtěla požádat Marvu.“

Ta s tázavým výrazem sestupovala se schodů. „Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo.“

Stefanie se chtěla vyhnout dalším rozhovorům. „Dobrou noc všem.“ Zamkla se v koupelně a dala si horkou sprchu. Dnes měla na hlavě paruku celý den a potřebovala si umýt vlasy.

Když konečně zhasla světlo a vlezla do postele, uvědomila si, že je opravdu unavená. Nejdřív vložila tolik úsilí do přípravy oslavy a pak Clayův útěk…

Jak tak uvažovala, vlastně byl prospěšný. Clay se potřeboval podívat pravdě do tváře. Mohlo mu to jen prospět.

A pokud jde o ni, konečně znala odpověď na otázku, která ji trápila od doby, co se rozjela po Gabeho stopách napříč kontinentem. Gabe Madeleine nemiluje.

Možná ti dva měli poměr, to už se nikdy nedozví. Ale pokud ano, skončil.

Jestliže mu neotevřel oči ani večírek, který mu věnovala, a neukázal mu, že je pro něho ochotná udělat cokoli, zbývá jí už jen jediné… odhodit pýchu a vyznat mu lásku.

Musí k tomu správně vybrat čas.

Zítra večer. Zítra večer se vkrade do jeho ložnice.

A když ji vyžene…

Teď o té strašné možnosti nebude přemýšlet. Dnes ještě může snít o té opačné… „Stefanie?“

Někdo z velké dálky volal její jméno. Stefanie, probuď se!“ V polospánku se otočila ke dveřím. Jako by to byl Gabeův hlas. „Ano?“

„Vstaň a odemkni mi.“

„Nemáš klíče?“

„Od tohohle pokoje ne.“

„Proč ne?“

„To teď není důležité.“ Znělo to rozzlobeně. Gabe se pořád kvůli něčemu zlobil. „Stefanie, pila jsi?“

Otázka pronikla její rozespalostí a probrala ji.

„Gabel“

„No konečně!“

Posadila se na posteli a odhrnula si vlasy z očí. „Děje se něco?“ podívala se na budík. „Proboha, jsou čtyři ráno!“

„Byl jsem u nemocného telete. Už to s ním vypadá dobře. Otevři dveře.“

Tuhle noc si pro své přiznání nevybrala, ale když je vzhůru, možná by měla využít příležitost, dokud má odvahu.

„Mám lepší nápad. Běž k sobě do ložnice, přijdu za tebou,“ zakoktala a srdce jí bilo tak prudce, že rušilo rytmus dýchání.

„Jestli okamžitě neotevřeš dveře, vyrazím je z pantů.“

Dostala svou odpověď. Srdce jako by jí spadlo do nějaké bezedné jámy.

Vstala, otočila klíčem v zámku a vrátila se do postele. Vešel a zabouchl za sebou. Když rozsvítil, uviděla v jeho zelených očích podivný divoký pohled. Znervóznil ji.

„Proč se na mě tak zvláštně díváš?“

Ruce mu klesly k bokům a spolu s jeho temnou postavou malý pokoj ovládly. „Bál jsem se, že incident s Clayem bude ošklivý.“

„Tak sis myslel, že jsem se dala na pití?“

Zadíval se na její ústa. „Ne. Ani ne. Ale musel jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“

Sotva popadala dech. „Mluvil jsi s Clayem?“

„Ne. John Wrigley mi doporučil, abych ho nechal být, a já ho poslechl. Mohla bys mi říct, co se stalo?“

„Samozřejmě. Vycházela jsem z toho, že chce opustit ranč, tak jsem se za ním rozjela svým autem. Skrýval se v něm na zadním sedadle.“

Gabe spolkl nadávku. „Proč mě to nenapadlo?“

„Protože mě a ne tebe už předtím požádal, abych ho vyvezla z ranče. To ale není důležité. Bylo třeba, abych ho našla já. Jen já jsem mu mohla vysvětlit, jak ses o něho staral a že i když nemůžeš být jeho otcem, zůstaneš mu přítelem. Myslím, že v těch slovech našel útěchu. Rozplakal se, pak se uklidnil a chtěl se vrátit k matce.“

Zavrtěl hlavou. „Jsem ti zavázaný, nejen kvůli Clayovi, ale také za večírek. Moc se mi líbil. Vlastně se líbil všem. Chlapci na chvíli zapomněli na své problémy. Jsi úžasná, Stefanie.“

Nechci být úžasná. Chci od tebe slyšet jen dvě slova. Ale ty je nikdy neřekneš.

Neodpověděla, a tak pokračoval: „Mack mi před pár dny řekl totéž. Zapůsobila jsi na něj tak, jak jsem předpokládal. Zeptal se mě, jaké má u tebe podle mého šance.“

„Cos mu na to řekl?“

Rysy mu ztuhly.

„Už jsme se spolu o tom bavili. Pracuje pro mě a já si takové komplikace nemůžu dovolit.“

„Co když o něho mám zájem?“

Gabeovy rty se zkroutily do nehezkého úšklebku. „Nemyslíš, že by bylo kruté začít si něco, co nemůžeš dokončit?“

„Mohl by mě navštěvovat v Kalispellu.“

„Nezkoušej to, Stefanie,“ varoval.

„Nebo co?“ vyhrkla a zlostně vyskočila. Náhodou se ho při tom dotkla, a to ji přímo elektrizovalo. Ten pocit byl tak příjemný, že se jen stěží ovládla, aby se nepokusila ho zopakovat. Možná se jí jen zdálo, že v koutku jeho rtů zahlédla nervový tik.

„Proč se staráš, Gabe? Aspoň se Mackovi po smrti manželky zase vrací touha. Měl bys být šťastný za něho.“

„Chceš tím naznačit, že já nemám tytéž potřeby?“ Zvuk jeho hlasu připomínal trhané hedvábí.

„V našem manželství jsem žádné nepozorovala.“

„Tak odzvoníme minulosti.“

Objal ji a přitiskl ke dveřím, sklonil hlavu k její. Celým tělem jí proběhl úžasný pocit. Stačila jen zasténat „Gabe…“ pak přikryl její ústa svými.

Chvěla se touhou pod jeho polibkem plným vášně. Netušila, že je schopný tak silného citu. Bála se, že se za okamžik ovládne a odstrčí ji. Objala ho kolem krku a tiskla se k němu ze všech sil.

Oba je ovládly plameny vášně rozpoutané vzájemnými dotyky rukou a úst.

„Mám potřeby, Stefanie. Chci tě víc, než si můžeš myslet,“ mumlal chraptivě u její šíje. „Musíš mi dovolit milovat tě, ale ne tady na téhle posteli.“ Ta slova vyrážel ze sebe přerývaným dechem.

„V tvém pokoji?“ vykřikla mezi horečnatými polibky, kterými pokrývala jeho oči, nos a ústa.

Zvedl hlavu a pohladil ji po vlasech. „Ne. Můžu si dovolit být nějakou dobu pryč. Pojedeme do Marionu a vezmeme si tam pokoj. Pospěš si a obleč se. Setkáme se u auta.“

V euforickém opojení jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že s ní chce jet do Branding Iron. Po tolika letech čekání na tento okamžik ji chce vzít do laciného motelu?

Podle Stefaniina smýšlení byl motel místem, kam muž bral ženu, když nechtěl, aby ho s ní někdo viděl. Místem k udržování vztahu, na který není právě pyšný.

Záležitost na jednu noc.

Vášeň bez trvalé lásky.

Stefanie se nemýlila v tom, že Gabe po ní touží. Aby se o tom přesvědčila, vyšla mu před chvílí vstříc. Dosáhla sice vytoužené reakce, ale o lásce neřekl ani slovo.

Ať byly jeho důvody, proč ji chtěl vzít na tajnou schůzku mimo ranč, jakékoli, žádný z nich nebyl pro ni dost dobrý.

Odešel z jejich manželství bez toho, že by se jí dotkl. Jakmile přišel dohodnutý 28. březen, dychtivě se rozběhl za svobodou. Proč si teď, když je exmanželka po ruce, s ní neužít, než odjede? Dobrý bože! Myslela si, že už poznala bolest ve všech podobách…

Zabořil tvář do jejích vlasů. „Proč nic neříkáš?“

„Protože jsem nechtěla zajít tak daleko.“ Celá se roztřásla. „Tvoje poznámka o Mackovi mě rozzlobila, tak jsem se hloupě mstila a provokovala tě. Ale podařilo se mi v tobě jen probudit vztek.“

Sevřel jí ramena. „Myslíš, že jsem tě políbil ze zlosti?“ zašeptal divoce.

„Nejsem si jistá. Ale to není důležité, protože tě už nechci provokovat. Za pár dnů budu stejně pryč.“

Úplně se od něho odtáhla. „Mrzí mě ještě víc než tebe, že jsem jela do Montany. Všechno, co se stalo, byla moje chyba. Když jsi opouštěl Newport, rozloučili jsme se přátelsky. Ráda bych se vrátila ke vztahu, který jsme měli tehdy. Promiň mi to, Gabe.“ Natáhla k němu ruku. „Přátelé?“

Ve slabém světle se zdálo, že jeho tvář ztratila barvu. Její gesto ignoroval.

„Opravdu si myslíš, že po tom, co se teď mezi námi stalo, se můžeme vrátit zpět a být přátelé?“

„Samozřejmě. Je to civilizované.“

Jedno jeho černé obočí pokleslo. „Mluvíš jako politik. Naučila ses své řemeslo lépe než kdokoli, koho znám. Ale není se čemu divit.“ Jeho úsměv byl mrazivý. „Můj otec byl mistrovský učitel.

Uznávám, že jsem byl krutý, když jsem trval na tom, že o sobě dám zprávu až po šesti měsících. Jako gesto dobré vůle zruším platnost naší smlouvy. Zatelefonuju oběma rodičům a pozvu je na oficiální návštěvu ranče. A tady jim řeknu pravdu o našem manželství. Až budou odjíždět, můžeš se vrátit s nimi.“

Stefanie byla zděšená. Jak lehce se jí vzdává!

V uších jí zněla senátorova slova: Očekávám, že přivedete mého syna k rozumu. Chci, aby byl do konce týdne doma.

V hrudi ji tlačil balvan.

„Já… ti nerozumím. Myslela jsem, že potřebuješ čas na hájení.“

„Já taky. Ale teď, když jsem se rozhodl, není důvod čekat. Nastane cirkus, ať se to rodiče dozvědí teď nebo za několik měsíců. Pro všechny bude lepší, když to budou mít za sebou dřív a nebudou se trápit v nejistotě.“

„Ne, Gabe!“ Jeho slova ji naplnila čirou hrůzou. Kdyby zjistil, že rodičům všechno řekla už první den, nikdy by jí neodpustil.

„Proč ne?“ chtěl vědět. Očima se zabodával do jejích. Zdrcená se začínala bát, že Gabe nějak tuší její provinění.

„Protože to nebude lepší!“ vykřikla zoufale. „Vyburcuje to tisk a budeš mít za plotem ranče kamery. Chlapci nepotřebují takovou publicitu, narušilo by to nejen jejich studijní program. To jim nemůžeš udělat!“

Několikrát se zhluboka nadechla. „A mysli na honáky. Pokaždé, když Mack pojede do města, bude ho někdo sledovat a uhánět o informace. Zakrátko budeš ty a tvůj ranč na předních stránkách všech velkých novin v zemi!

Tvůj původní plán by dobrý, Gabe. A jediným důvodem, proč uvažuješ o změně, jsem já Narušila jsem tvůj soukromý život. Nechci, aby všechno bylo zničeno kvůli mně. Vybudoval jsi tady cosi úžasně cenného a báječného, že pro to nemůžu najít slova! Nesnesla bych, aby dobro, které se chystáš uskutečnit pro stovky chlapců, přišlo mou vinou vniveč.“

Slzy jí stékaly po tvářích. „Prosím tě zapomeň na manželskou smlouvu. Ať ji vezme čert!“ Gabe zamkl za sebou dveře kanceláře. Potřeboval se napít. Bohužel zavedl pravidlo nedržet na ranči tvrdý alkohol. Další chyba.

Vyplenil miniledničku, kde skladoval nápoje pro občasné popovídání se studentem nebo zaměstnancem. Otevřel pivo, posadil se do koženého křesla a na jeden doušek je vypil.

Potřeboval osvícení. Ale pivo na požadovaný zázrak nestačilo. Nedokázalo ani otupit jeho bolest.

Události ve Stefaniině ložnici jím otřásly do základů. Nic nechápal. Vášnivě ho líbala a udělala toho ještě víc. V jednom fantastickém okamžiku cítil, že nejen jejich těla, ale i duše spolu souzní způsobem, který překonával všechny jeho dřívější životní zážitky.

Pak se ta krásná žena najednou stáhla a odvrátila od něho.

To nebylo jen tak. Neudělala to bezdůvodně. Ani jednou během jejich manželství či za pobytu na ranči se ho nesnažila svádět, lákat k hranici, kterou nemá v úmyslu překročit.

Ta roztomilá paní Jonesová, kterou zachránil v bouřce, ho přesvědčila, že se jí styl života v Montaně líbí, že možná jeho, Gabea, opravdu miluje. Byly chvíle, kdy by přísahal, že její city k němu jsou srovnatelné s jeho. Před několika minutami mu nabídla důkaz své touhy. Jeho tělo jím ještě trpělo.

Pak se stáhla zpět, emocionálně i fyzicky.

Rozmačkal v ruce prázdnou plechovku a odhodil ji.

Byla tu ještě jedna podivná věc. Rozčilil ji jeho návrh, že pozve rodiče na ranč a zruší jejich smlouvu. Měla by to vítat, mohla by se pak vrátit do Newportu třeba hned. Ona ho však vášnivě přesvědčovala, aby rodičům nic neříkal a nechal smlouvu být.

Vybavoval si tu scénu: palčivá touha v jejích zářících modrých očích… se mění ve strach. Prosí ho, aby nevolal svému otci. Podezřelé!

Podíval se na hodinky. Na Východním pobřeží bude po osmé ráno. Nevhodnější čas, rodiče budou doma. Znal přecpaný senátorův program, později by ho nemusel zastihnout.

Potom zavolá Stefaniiným rodičům.

Bez váhání zvedl sluchátko a navolil číslo.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Stefanie oblečená do jezdeckého se tiše kradla halou do kuchyně. Vzala si něco k jídlu, nápoje z ledničky a po špičkách šla k zadním dveřím. Vyklouzla ven a zamířila ke stájím.

Slunce se ještě nevyhouplo nad horizont, ale bylo dost světla, aby viděla na cestu.

Oblíbila si časná rána na ranči. Duši jí naplňovala čistá krása a na chvíli potlačila bolest.

Gabe teď nejspíš telefonuje svým rodičům. Nechtěla mu být moc blízko, až se dozví, že jim hned první den prozradila jeho tajemství.

Nešlo jen o to, že jí neodpustí. To se dalo očekávat. Snad ještě horší bude číst v jeho očích, že k ní ztratil důvěru.

Kdyby se do večera nevrátila na ranč, pravděpodobně by jeho vztek už trochu opadl. Možná tolik, aby jí dal možnost vysvětlit, proč za jeho zády jednala tímto způsobem.

Sice by to asi nic nezměnilo, ale aspoň by věděl, že ve všem, co udělala od té doby, co se s ním seznámila, ji vedla láska k němu.

„Dobré ráno, Teri.“

Byla tak zahloubána do myšlenek na Gabea, že nevnímala okolí.

„Dobré ráno, Macku.“ Otevřel jí dveře stáje. „Co tu děláte tak brzy? Včera při umývání nádobí jsem vám řekl, abyste po té včerejší obrovské práci na oslavě šéfových narozenin dnes nechodila do práce.“

„Vím a oceňuju to. Vlastně jsem vstala tak brzy, abych si zajezdila. Chci se podívat na jedno z nových telat.“

Úsměv Mackovi rozjasnil tvář. „Myslíte Stístka?“

Zřejmě si toho s Gabem hodně řeknou. „Vidím, že se tady všechno ví.“

„Vskutku dost,“ odpověděl trochu záhadně. „Sám se taky chystám tím směrem. Nechcete společnost?“

Slíbila Gabeovi, že Macka nebude nijak povzbuzovat, ale v téhle situaci by odmítnutím mohla předáka urazit. To v žádném případě nechtěla.

„Budu velmi ráda.“

„Dobrá.“

Trval na tom, že jí pomůže připravit Molly k jízdě. Jídlo, které vzala v kuchyni, dala do vaku u sedla.

Vyvedli klisnu z padoku, předákův osedlaný kůň už tam byl uvázaný. Mack ještě dal několik příkazů honákům, kteří se připravovali do práce, a vyjeli.

Stefanie se už cítila v sedle jistěji, a protože se snažila být brzy co nejdál od ranče, nasadila slušné tempo. Mack s ní držel krok. V jednu chvíli se jí zeptal, proč tak moc spěchá.

„Všimla jsem si těch mraků. Blíží se k nám. Ráda bych se dostala na louku, než začne pršet.“

Podíval se na oblohu. „Možná bude pršet, ale nejspíš až k večeru. Teď máme před sebou pěknou rovinku, můžeme koňům povolit uzdu, ať se proběhnou.“

Upevnila si šňůru klobouku pod bradou. „Jeďte!“

Mack vyrazil jako torpédo, ale i Stefanie pobídla Molly k trysku. Bylo nádherné letět s větrem o závod. Svištěl jí kolem uší a obracel obrubu kovbojského klobouku.

Čekal na ni v táhlém ohybu řeky, který si pamatovala z jízdy s Gabem. V dálce bylo vidět stádo. Dojela k Mackovi.

„Bylo to báječné. Zvlášť pozorovat, jak jedete. Hladce jako sklo, bez viditelného úsilí. Připomínáte mi kovboje z obrazu Charlese Russella. Myslím, že to člověk musí mít v krvi, aby se naučil jezdit jako vy.“

V jeho očích se zračila směs radosti a obdivu. „Vedete si dobře, Teri.“

„Pan Wainwright vás asi platí, abyste říkal takové věci a udržoval zaměstnance spokojené.“

Mackova tvář vystřízlivěla. „Vůbec ne.“ Rozhlédl se. „Tady se rozdělíme. Až opravím oplocení, vrátím se sem pro vás.“

„Dobře. Ať se vám daří.“

Zamával jí na rozloučenou a vydal se nahoru k lesu. Sledovala ho, odkud jí úplně nezmizel, a pak se vydala ke kravám. Bez Gabea se necítila tak jistě, zvířata jí připadala neklidnější. Možná na ně působila blížící se změna počasí.

Rozhodla se nevjíždět do stáda a širokým obloukem je objela. Bylo v něm patnáct matek s nově narozenými telaty. Dívala se po Štístkovi, ale marně.

Do večera bylo daleko, a tak se rozhodla jet dál.

Telefon třikrát zazvonil, než Gabe uslyšel cvaknutí. „Ano?“

Otcův hlas zněl drsně vždy, když ho telefon probudil. Ale tentokrát v něm Gabe slyšel ještě jakousi obavu, jako by čekal špatné zprávy.

„Ahoj, tati.“

Po delším tichu se ozvalo: „Díkybohu!“ Téměř současně Gabe zaslechl z pozadí radostný matčin výkřik.

„Zdá se, že se ti ulevilo. Vždyť jsem do dopisu napsal, že s vámi zůstanu ve spojení.“

„Hlavní je, že voláš. Věděl jsem, že mě Stefanie nenechá na holičkách. Ale čekal jsem, že tě do minulého víkendu přivede domů.“

Gabe se naklonil v křesle dopředu, překvapen otcovou poznámkou o Stefanii. „Jako obvykle víš o programu mé ženy víc než já.“

„Heleď, synu, nechoďme kolem horké kaše. Řekla nám všechno a zachovali jsme, jak nás žádala, klid. Ale nikdy se nepodaří tyhle věci utajit dlouho, tak se vrať domů. Tvoje matka a já jsme připraveni zapomenout, že se tahle hloupost vůbec kdy stala.“

Vyskočil jako střela, protože nedokázal bolest pojmout vsedě. „Co myslíš tím, že vám Stefanie všechno řekla?“

„Nepoužívej tenhle tón, když se mnou mluvíš. Nemáš žádné právo se na někoho z nás zlobit. Vůbec žádné právo! Po tom, co jsi udělal, máme štěstí, že nás Stefaniin otec nežaluje o každý dolar, co máme.“

Gabe vybuchl: „Proč by nám to Grant chtěl dělat?“

„No, mezi námi, člověk může bližnímu odpustit hodně věcí, ale využití vlastní dcery asi ne. K čertu, Gabrieli – když jsi potřeboval zástěrku, mohl sis vymyslet něco lepšího než svatbu naoko s dcerou našich přátel! Máš představu, jak to vypadá?“ Chvíli bylo slyšet jen hlasité dýchání.

„Teď není důležité, že ji nemiluješ. Musíš se vrátit domů a uzavřít s ní normální sňatek.“

Gabe se roztřásl.

Celou tu dobu Stefanie byla na tajné misi, vyslaná jeho otcem…

Všechno, co řekla a udělala od té doby, co opustil Newport, byla lež. A poslední, kdo se to dozvěděl, byl on, její bývalý manžel. Posloucháš mě vůbec, synu? Kde k čertu jsi a děláš?“

Gabemu bylo jasné, že přišel čas vyjít s pravdo ven, jak měl ostatně v úmyslu. Stručně a bez nadnesených slov otci popsal svůj záměr a jak ho na ran uskutečňuje, důvody, proč je v Montaně.

„Bohužel tvůj sen o cestě do Bílého domu pro m a Stefanii je pryč, tati. Vlastně ona má pořád naději Je svobodná a nic jí nebrání, aby se vdala za muže, který ji tam dovede.“

„Ale ona nechce žádného jiného muže.“

„To určitě!“ Gabe se ještě nevypořádal s tím, jak ho před půl hodinou odmítla. „Pořád jsi jí byl učitelem. Jistě jí dokážeš najít muže ze správného materiálu. To přece tys mi často říkal, že se nemůže dočkat, až bude první dámou.“

Otec se nervózně zasmál, což se mu vůbec nepodobalo. „Gabrieli, znáš svého starého otce. Říkal jsem to jen proto, abych tě přiměl přemýšlet o ní.“

Gabe ztuhl. „Řekni to ještě jednou!“

„Není žádným tajemstvím, že jsem si přál, abyste se vy dva dali dohromady.“

Nejmladší senátorův syn vybuchl: „Takže jsi mi, přesně řečeno, lhal?“

„Tehdy se mi to zdálo vhodné,“ odpověděl otec rychle.

To ale znamená „Musím končit, tati.“

„Počkej, synu. Řekni Stefanii, že se jí omlouvám. Byl jsem k ní nespravedlivý.“

Co jiného ještě otec udělal, o čem on neví? Jen Stefanie zná odpověď.

„Gabe, drahoušku!“ Matka jistě celou dobu poslouchala. „Zavolej brzy. Máme tě rádi.“

„Ano,“ připojil se otec. „Já vás taky.“

Položil sluchátko. Byl vzrušený na nejvyšší míru. Ví teď několik důležitých věcí. Setká se se Stefanií, zjistí zbytek a všechno se vyřeší provždy.

Sel se podívat do jejího pokojíku, ale byl zklamaný, když ho našel prázdný. Pak si řekl, že je to tak lepší. Byl celou noc na nohou, potřeboval se osprchovat a oholit.

Po dvaceti minutách spěchal s Clover u nohy do kuchyně. Marva mu podala snídani. Teri ráno neviděla a nečekala ji před polednem. Gabe z toho vyvodil, že Stefanie je zřejmě ve stáji. Snědl jídlo a vydal se ke stodole.

„Dobrý den, pane Wainwrighte.“

„Dobrý den, Davide. Jak to jde?“

„Dobře, pane.“

„To rád slyším.“ Promluvil s několika dalšími chlapci zaměstnanými úklidem stáje. Měli viditelně dobrou náladu i pracovní morálku – zřejmě výsledek včerejšího večírku. „Na vaši práci je radost se dívat.“

Vyšel ven, kde Mackův pomocník připravoval pro jednoho koně podkovu. „Dobré ráno, Wille.“

„Také vám, Gabe. Jak se vám líbila včerejší oslava narozenin?“

„Moc. Všechno přede mnou utajili a na své narozeniny jsem vlastně zapomněl. Byla to zásluha paní Jonesové, to ona všechno naplánovala. Jdu jí poděkovat, včera jsem to nějak nestihl.“

„Dnes jsem ji ještě neviděl.“

Zamračil se. „A co Mack?“

„Několik krav se dostalo ven a vydalo se k modrému hřebenu. Jel opravit plot. Čekám, že se vrátí dost pozdě.“

„Děkuju, Wille.“

Možná John Wrigley požádal Stefanii, aby se dnes ráno zúčastnila schůzky s Clayem a jeho matkou. Ranč opustit nemohla, protože ještě neotevřel hlavní bránu.

Gabea se začala zmocňovat nervozita. Když dnes ráno od Stefanie odešel, byla dost vystresovaná, takovou ji ještě neviděl. Za jiných okolností by od ní neodešel. Vyhnala ho vlastní bolest, šel z jejího pokoje pryč z obavy, že se přestane ovládat.

Mimoděk se zadíval k padoku. Viděl všechny koně kromě Molly. Rychle zamířil do stáje – klisna nebyla ve své kóji! Stefanie se zřejmě vydala na projížďku, aby si vyčistila hlavu.

Uvědomil si, že Mack do stodoly přichází brzy a mohl ji vidět ve stáji. Vytáhl mobilní telefon.

„Tady je Mack.“

„Ahoj Macku, to je Gabe. Viděl jsi dnes ráno Teri? Molly je pryč.“

„Jela se mnou až k pastvině u řeky, chtěla se podívat po Štístkovi. Tam jsme se rozdělili, jel jsem opravit plot a řekl jsem jí, že se pro ni zastavím, až se budu vracet. Stalo se něco, šéfe?“

Těžce si povzdychl.

„Snad ne. Děkuju, Macku. Zajedu tam. Ještě si zavoláme.“

Schoval telefon a vyběhl ze stáje. „Wille, kdyby mě někdo hledal, jel jsem k pastvině u řeky.“ Starší honák přikývl.

Musel ze Stefanie dostat pravdu, ale nejdůležitější bylo její bezpečí. Jestli pojede dost rychle, snad se k ní dostane dřív, než přijde bouřka. Pak ji odvede na nějaké klidné místo a…

Dobrý bože. Nemohl myslet na nic jiného, než že bude s ní, bude ji objímat, milovat ji, pokračovat v tom, co tak krásně začalo dnes v noci v jejím pokoji.

Kochal se těmito vzpomínkami celou cestu, zvládl ji v rekordně krátkém čase. Srdce se málem zastavilo, když dojel na pastvinu, projel stádem a nikde ji neviděl. Znovu se telefonem spojil s Mackem. „Jsem na pastvině, ale po Teri ani stopy.“

„Možná znervózněla a rozhodla se jet za mnou. Pojedu zpátky po stejné cestě. Jeďte mi naproti, setkáme se.“

Předákův návrh vypadal rozumně. „Dobře. Brzy se uvidíme.“

Setkali se po půlhodině, ale ani jeden z nich na Teri nenarazil. Gabemu vůbec nebylo do smíchu. Začal se zvedat vítr a teplota citelně poklesla.

„Musím ji najít, Macku.“ Zavřel oči. „Jestli se Stefanu po tom všem, co jsme prožili, něco stane… ani jsem si s ní nestačil pořádně promluvit…“

„Šéfe, vím, že mluvíme o Teri, ale teď jste ji nazval Stefanu.“

Gabe se podíval na svého předáka. „Teri je Stefanie, moje bývalá manželka.“

„To hodně vysvětluje,“ zamumlal Mack. „Promiňte mi upřímnost, ale nikdy jsem neviděl muže, který se tak bláznivě chová k ženě. Co vás to proboha napadlo nechávat ji každou noc spát samotnou v tom kutlochu?“

„Jsou věci, které nevíte.“

„Ani je nemusím znát,“ odpověděl. „Nemám zdání, proč jste se rozvedli. Já bych dal nevím co za to, kdybych měl tu svoji zpět. Měl byste být šťastný, že vás miluje taková žena jako Stefanie. Uctívá půdu, po které chodíte.“

„Chci tomu věřit, Macku.“ Zachvěl se mu hlas. „Proto ji musím najít. Potřebuju slyšet tahle slova od ní.“

„Je někde blízko a líže si rány.“

„Co tím, myslíte?“

„Jel jsem s ní dnes ráno. Vypadala jako žena se zlomeným srdcem. Nebojte se šéfe, najdeme ji. Už jsem zburcoval pomocníky, dali se do hledání. Kam se chcete podívat?“

„Onehdy jsme nocovali ve staré požární věži. Řekl jsem jí, že tam honáci hledají přístřeší a úkryt při dešti. Možná zamířila tam. Modlím se, aby nezabloudila. Podívám se nejdřív k věži.“ Chvíli stál a přemýšlel. „Macku děkuju vám za přátelství.“

„Je to vzájemné. Mimochodem je pěkné dostat se z nemilosti.“

Gabe právě obracel koně a chystal se vyrazit, ale při posledních předákových slovech se zarazil a ohlédl se po něm. „Co tím myslíte?“

„Není nejlepší být středem pozornosti člověka, který, přestože má jinak vždycky všechno pod kontrolou, najednou začne žárlit.“

Z výhodného místa na ochozu požární věže Stefanie sledovala mraky. Mohla by ještě stihnout vrátit se na ranč před bouřkou, ale věděla, že Gabe už mluvil s rodiči a bála se jeho reakce. Čím později se mu dostane na oči, tím lépe.

Na druhé straně jí nebylo dobře při pomyšlení, že ji už pravděpodobně hledají všichni lidi z ranče, že pročesávají celý pozemek podobně jako včera kvůli Clayovi. Sáhla po mobilním telefonu, aby o sobě dala zprávu, baterie však byly na nule.

Občasný blesk následovaný zaduněním hromu ozářil vnitřek věže. Jinak v ní byla děsivá tma. Rozsvítila plynovou lampu a připravila si večeři ze zbytků jídla, které si přinesla s sebou.

Molly přivázala pod velkými borovicemi, doufala, že jí tam kůže příliš nepromokne. Do stromů nad ní mohl sice uhodit blesk, ale toto riziko nebylo tak velké, aby kvůli němu klisnu nechala na plném dešti.

Stefanie přemýšlela o návratu na ranč ještě v noci, jakmile skončí bouřka. Ale zavrhla ten nápad, přiznala si, že má málo zkušeností se životem v přírodě, vlastně má málo zkušeností ve všem. Mohla by zabloudit a dostat se tak do velkých potíží. Bude lepší zůstat tady a vrátit se ráno za světla.

Po jídle si zabalená do přikrývek sedla doprostřed postele a další přikrývku použila k vysušení vlasů. Prudký závan větru jí odnesl klobouk, ještě než začal liják, a o paruku přišla na žebříku, když šplhala na věž.

Byla celá mokrá a v prachmizerné náladě. Neustále myslela na Gabea. Nedovedla si představit život bez něho.

Zvykni si na to, Stefanie. Je to tvůj osud.

Gabe se od dveří na ochozu nehnuté díval na Stefanii a pokoušel se zklidnit divoké bušení srdce.

Když spatřil Molly mezi borovicemi, pocítil nepopsatelnou úlevu. A tady nahoře už věděl, že Stefanie je v pořádku, takže by měl být klidný. Ale opak byl pravdou. Byla teď na dosah a hladina adrenalinu v jeho krvi stoupala k maximu. Příliš mnoho tak dlouho potlačované energie chtělo ven.

Stefanie se ve strachu před světelnými a zvukovými efekty bouřky tak zachumlala do dek, že Gabeův výstup po žebříku neslyšela.

„Stefanie, spíš?“

Na zvuk jeho hlasu odhodila přikrývky a seskočila z postele. Nevěděl, na co se dívat dřív na rozkošně rozcuchané krásné dlouhé světlé vlasy nebo na mokrou košili a džínsy těsně se přimykající k jejím bujným tvarům.

Přitahoval ho každý kousíček její bytosti, toužil ji celou vtáhnout do sebe, pohltit její podstatu, aby v něm žila navždy.

Poslechl volání sirény jejích modrých očí a pokročil k ní. Natáhla ruku, jako by ho chtěla zadržet, ustoupila o krok.

„Nemusíš nic říkat, Gabe. Vím, co jsem provedla. Déšť ustává. Když se teď vydáme na ranč, okamžitě nasednu do auta a nadobro odjedu. Přísahám.“

Gabe přečkal první nápor touhy a radosti, že není zraněná ani nemocná. Jeho tělo se uvolnilo. Stefanie marně doufá v rychlý útěk. Zřejmě nepochopila pravidla války.

„Nejdřív si musíme promluvit. Není to tak dávno, kdy jsem ti svěřil svůj život. Ale tvoje přítomnost na ranči spolu s jistými informacemi, které mi dal otec dnes ve čtyři ráno, mě přesvědčily, že tvoje přísaha má stejně dlouhé trvání jako jarní sníh.“ Posunul si klobouk na stranu a sundal si rukavice.

„Nemluv tak!“ vykřikla s očima plnýma slz. „Pro své chování mám dobré důvody a můžu je vysvětlit.“

„Už jsem je od tebe slyšel, nemarni čas jejich opakováním.“

Od samého počátku jejímu vysvětlení věřil pramálo. Ta její pohádka, že se sama bojí! Teď je čas vytáhnout z ní konečně pravdu. Problém byl v tom, že se jí až příliš toužil dotýkat, takže si musel dát ruce za záda. „Proč nezačneš tím, jak jsem odjel a tys hned běžela k otci pro další instrukce?“

Sevřela si hrdlo. „Tak to nebylo, Gabe.“

„Tak to uveď na pravou míru.“ Aby se v napjaté chvíli čekání na jednu z jejích nejdůležitějších odpovědí uklidnil, začal hustit nafukovací matraci.

„Podle tebe, jestli ti dobře rozumím, jsme se tvůj otec a já tajně spikli proti tobě.“

Zvrátil hlavu dozadu.

„Chceš vědět, jak to vypadá z mého pohledu? Ten rok před naším sňatkem jste si vy dva byli tak blízcí, až jsem si myslel, že jste milenci.“

„To nemyslíš vážně.“ Vypadala vyděšeně. Když nic neříkal, popošla k němu a sevřela mu ruku. „Gabe, to je naprostý nesmysl.“ Byla blízko hysterie.

Připomínka potupného podezření mu přinesla zpět bolest, o níž si myslel, že je dávno pohřbená. „Zapomínáš, Stefanie, na důkazy, že tvoje slovo není příliš směrodatné!“

Z tváře jí vyprchala broskvově smetanová barva, obličej tak dostal nadpozemský ráz. „Ve všem se mýlíš,“ hlas se jí chvěl. „Naprosto se mýlíš.“

Chtěl jí věřit, ale staří démoni jej ještě nepustili ze spárů. „Chceš říct, že doufal v poměr s tebou, ale byl pouhým senátorem a tys mířila výš?“

DESÁTÁ KAPITOLA

„Mnohem výš,“ zašeptala.

Chmury mu padly na tvář. „To je snad první poctivá věta, kterou jsi mi řekla.“

„Gabe –“ Vzala ho za ruku a pevně ji stiskla ve svých. „Už si ani nepamatuju na dobu, kdy jsem tě ještě nemilovala. Nemáš tušení, že když jsem začala pracovat u senátora, zavedla jsem si sešit výstřižků o tobě.“

Gabe vytáhl ruku z jejích a postavil se v celé své hrozivé výšce. „Nelži mi, Stefanie.“

Překvapená jeho reakcí také vstala. „Nelžu, drahý.“

Zbledl při jejím projevu náklonnosti. Zřejmě se rozhodla do konce téhle noci mu dokázat svou lásku.

„Až se vrátíme na ranč, ukážu ti ho. Sešit je už plný, musím si pořídit nový. Časopisy a noviny byly vždy plné příběhů o tobě. Každý týden vystřihuju články a přidávám je do své vzácné sbírky.“

V rozpacích si masíroval zátylek. Poslouchal. To v ní probouzelo naději.

„Asi se mi budeš smát, ale v den, kdy jsem se s tebou setkala na jachtě tvého otce, jsem se rozhodla, že až vyrostu, stanu se tvojí ženou.“

Po jejím přiznání nastalo ticho. Zatím ji neobvinil ze lži.

„Když jsem už nějakou dobu pracovala pro senátora, zeptala jsem se tatínka, proč se poslední Wainwright ještě neoženil. Odpověděl mi, že nejspíš kvůli skvělé politické kariéře, kterou má před sebou., Každý muž,‘ řekl, ‚o němž se hovoří jako o budoucím kandidátovi na prezidenta Spojených států, si vybírá manželku pečlivěji než většina ostatních.‘“

Gabe vyhledal její oči. „O tom nemám představu.“

„Zeptala jsem se ho na názor, jestli bych se jí mohla stát. Jako milující otec mi řekl, že každý muž by mohl být šťastný, kdyby dostal mou ruku. Bylo to od něj milé, ale právě to jsem chtěla slyšet.

Poprosila jsem ho, aby se na chvíli soustředil a odpověděl mi naprosto vážně: ‚Co potřebuju, abych upoutala Gabea Wainwrighta?‘

Chvíli si mě prohlížel. ‚Jsi o třináct let mladší. To by nemuselo vadit, pokud bys mu dokázala být intelektuální a emocionální podporou.‘

Vzala jsem si jeho slova k srdci, ale ke své lítosti jsem tě na volebních a politických kampaních viděla jen málokdy. Tví bratři se do politiky zapojovali víc než ty. Byla jsem z toho zdrcená.“

Gabe vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyší.

„Pak asistentka tvého otce dostala bronchitidu a musela na nějaký čas odejít. Senátor mě požádal, abych ji zastupovala. Byla to velká příležitost, ale nijak mně nepomohla vidět tě častěji.

Pracovala jsem dlouhé hodiny, ve dne i v noci. Proto mi místo zůstalo i po uzdravení a návratu dřívější asistentky. Ona dostala jinou práci.

Senátor a já jsme spolupracovali dobře. Byla jsem na to hrdá a on ani netušil, co je hlavní příčinou mého uspokojení z práce. Pomalu mi svěřoval k vyřízení i soukromé věci.

Brzy jsem se mohla přesvědčit, jak moc tě miluje, jak velké naděje vkládá ve svého nejmladšího syna, o němž věří, že se jednoho dne nastěhuje do Bílého domu. I já jsem tě milovala, a vztah k tobě byl kromě práce to jediné, co mě se senátorem spojovalo.

Všechno, co pro tebe chtěl, jsem chtěla taky. Moc jsem se snažila, aby sis mě všiml, ale marně. Toho odpoledne, kdy jsem tě našla na břehu čistit ryby, jsem doufala, že se zeptáš, jestli tam nechci s tebou zůstat přes noc.“ Odmlčela se, viditelně vyčerpaná trýznivou zpovědí.

Zmatený a plný rozporných pocitů čekal, až bude pokračovat.

„Ty tři týdny před tvým překvapivým telefonátem byly nejčernější v mém životě. Pak jsi mě pozval na večeři. Zdálo se mi, že slunce znovu zaplnilo vesmír.

Vzpomněla jsem si, co mi řekl tatínek: člověk, který plánuje stát se prezidentem Spojených států, je při výběru manželky velmi opatrný. Chtěla jsem se stát tvou ženou, po ničem jiném jsem tak netoužila.“

Gabeovo ostré nadechnutí bylo slyšet v celé věži. „Promluvme si o tom. Zeptal jsem se tě, jestli je pravda, co řekl můj otec, že doufáš se jednou stát první dámou. Pamatuješ si, co jsi odpověděla?“

„Ano!“ vykřikla.

„Chtěl bych to slyšet ještě jednou.“

„Řekla jsem: ‚Není to snad sen každé ženy?‘“

Sevřel ruce v pěsti. „Dnes ráno otec přiznal, že si tvá slova vymyslel. Stefanie –“ Jeho hlas jako by vycházel z podzemní jeskyně. „Když jsi mě milovala a věděla jsi, že lže, proč jsi mě nechala myslet si o tobě blud?“

Zasténala.

„Copak jsi mě celou tu dobu neposlouchal? Myslela jsem, že je to odpověď, jakou chceš slyšet!“

„Bože.“

„Je to přece prosté, drahý. Nikdy jsi nenaznačil, že po takové kariéře netoužíš. A tak jsem si myslela, že otcovy představy ti nejsou proti mysli. I moji rodiče měli za to, že to je hotová věc. Milovala jsem tě, Gabe. Když jsi mi položil tu otázku, myslela jsem, že míříš k žádosti o ruku. V tu chvíli bych řekla a udělala všechno, aby sis mě vzal. Všechno!“ Trpký smích jí zkroutil hezké rty.

„Ale ještě jsi všechno neřekla“ Řekl to jaksi dutě. „Zřejmě jsi mým i tvým rodičům prozradila náš plán. Proč? Chci dopodrobna slyšet, jak to bylo. Otec v telefonu poznamenal, že věděl, že ho nenecháš na holičkách.“

Zhluboka se nadechla.

„V den, kdy jsi odešel, jsem pozvala naše rodiče na večeři do jachtařského klubu. Očekávali, že jim společně oznámíme potomka na cestě.

Když uslyšeli pravdu, oba otcové zuřili, ovšem každý z jiných důvodů. Můj na tebe, že ses vůči mně zachoval špatně. Tvůj na tebe, že jsi potajmu zmizel a na mě, že jsem mu neřekla dřív o našem manželství naoko. Chtěl vědět, kde jsi.

Řekla jsem mu, že nemám tušení, že to ale zjistím, protože bez tebe nemůžu žít. Než jsem odešla, přikázal mi přivést tě do víkendu domů. Nechtěl pochopit, že na tebe nemám žádný vliv. Od té doby jsem s ním nemluvila. Při vašem dnešním rozhovoru si asi myslel, že jsem dosáhla nějakého úspěchu. Tvého otce pravděpodobně šokovalo, že moje loajalita vždycky patřila tobě.“

„Určitě ano,“ zamumlal Gabe, ale už nevypadal tak rozzlobeně. „Požádal mě, abych ti vyřídil jeho omluvu. Byl prý k tobě příliš tvrdý.“

Odvrátila se. „Potěšil mě. Mám ráda tvé rodiče, Gabe. Byli ke mně od začátku báječní. Proto se mi nezdálo správné neříct jim pravdu, že jsme se rozvedli.“

Gabe zatím položil obě nafouknuté matrace na zem vedle sebe.

„Mám pro tebe novinu, drahá. Jsme pořád manželé.“

Oči se jí rozšířily. „Nechápu. Viděla jsem ten dokument a podepsala ho!“

„Tu smlouvu jsem roztrhal.“ Hodil na matrace pár polštářů. „Naše manželství platí. Proto tvoje legální jméno je nadále Wainwrightová a tak to už zůstane.“

Chyběla jí slova.

„Chceš ještě něco udělat nebo říct,“ pokračoval, „než zhasnu světlo?“

Její dočasné ochromení pokračovalo. Světlo zhaslo a uzavřelo je v intimitě temnoty. Slyšela, jak si Gabe zouvá boty.

„Slyším, že ti drkotají zuby, Stefanie. Není divu, že je ti zima, máš na sobě mokré šaty. Svlékni se a pojď si lehnout.“

„To je v pořádku. Spi, já ještě nejsem unavená. Budu chvíli přímý „ Zbytek slova už její rty nepřekročil, protože za ramena ji uchopily dvě silné paže a za okamžik jí prsty začaly rozepínat knoflíky košile.

Její tělo začalo rozechvívat něco jiného místo chladu a nervového vypětí touha. „Co to děláš, Gabe?“

„Už jsem říkal, ty mokré šaty musí dolů.“ Aby předešel případným protestům, umlčel ji polibkem. „Dal jsem ti čas očistit se od lží, teď je čas na moje přiznání. Mám-li říct pravdu, jsem do tebe zamilovaný, co mi paměť sahá. Dnes večer z tebe chci udělat svoji právoplatnou manželku způsobem, po jakém toužím celé měsíce. Možná do rána pochopíš, co pro mě znamenáš.“

Strhl ji na matraci. Vklouzla mu do náruče s dychtivostí, která jí mnohokrát později, kdy si na tu chvíli vzpomněla, vehnala do tváří ruměnec. Jejich ústa a těla se našla a přilnula k sobě.

Stefanie netušila, že láska může být tak mocná a nádherná. Když ji líbal s divokostí, která jí brala dech, pochopila, že manžel ji zbožňuje. Objevila, jak je krásné být ženou. Po hodinách milování konečně usnuli.

Stefanii probudil hlučný ptačí zpěv. Otevřela oči. Padly na levandulově modrou oblohu vyplňující otevřené dveře na ochoz. Bylo ráno.

Gabe večer mluvil o tom, že si promluví, že na to mají celou noc, ale když ji začal líbat, chuť na slova je přešla. V noci v ní vyvolal pocit nesmrtelnosti. Teď byla znovu plně probuzená, plná otázek a hlavně touhy po něm.

Sklonila se nad jeho úžasné tělo a začala ho líbat na ústa. Každý další loupežný nájezd byl delší. Nakonec dýchal a pohyboval se s ní. Opakovali nekonečný rituál, který spojoval jejich duše a těla celou noc.

Mnohem později zašeptala s rty na jeho krku: „Řekni mi –“

„Že tě miluju?“ spíš dýchal než šeptal do jejích hedvábných vlasů. „Že jsi nejúžasnější, nejlaskavější, nejcitlivější, nejodvážnější, nejpozoruhodnější žena, jakou kdy nějaký muž dostal za manželku?“

„Pro začátek těch několik přídavných jmen bude stačit.“ Přitiskla se k němu. „Chtěla bych vědět, proč jsi mě chtěl vzít do motelu a ne do své ložnice?“

Pohladil ji po boku. „Nahoře žijí další rodiny. Chtěl jsem se poprvé milovat se svou ženou v naprostém soukromí. Teď chápu, jak sis to vyložila. Že mi jde jen o milování s tebou. Že ti chci dělat neslušné návrhy.“

„Přesně to jsem si myslela.“

Její slova ho pobavila. Rozesmál se.

„Moje lásko, mám v úmyslu dělat ti teď takové návrhy neustále a další odmítnutí už neočekávám. Musel bych je ignorovat.“

„To mě může jen potěšit. Zbožňuju tě, Gabe.“ Pokryla jeho tvář polibky. „Kdy jsi zjistil, že mě miluješ?“

Hrud se mu prudce zdvíhala a klesala. „Nevím to přesně. Poprvé jsem tě viděl na jachtě a už tehdy jsem si pomyslel, že jsi nejkrásnější děvče, co znám.“

„Totéž jsem si myslela o tobě.“

„Muži nejsou krásní.“

„Ty jsi“

Sevřel ji v náruči.

„To je už víc než deset let.“ Vzdychla. „Už tě miluju opravdu dlouho.“

Gabeovy myšlenky pluly proti proudu času. Zastavily se v době, kdy mu bylo dvacet šest, měl těsně po promoci na Harvardské právnické škole a právě nastoupil v prestižní newportské advokátní firmě.

„Byla jsi tehdy ještě velmi mladá, ale v malém děvčátku jsem viděl příslib nádherné ženy. Za pár let jsem zahlédl na akci vedení společnosti pár nebesky modrých očí a uvědomil jsem si, že moje předpověď se splnila. Jenomže jsi byla ještě krásnější, než jsem si tě představoval.“

Stefanie se k němu přitulila. „Kéž bych věděla, že se ti líbím.“

„Měla jsi kouzlo, vyzařovala z tebe inteligence. Tvoje charizma zapůsobilo na každého, zvlášť na mého otce. Začal jsem tě pozorovat, všímal jsem si, jak s ním jednáš. V mnoha ohledech je to tvrdý muž, ale ty jsi v něm probudila tu příjemnější stránku. Nejdřív jsem si uvědomil, že jsem zvědavý, pak jsem začal závidět, žárlit a nakonec se vztekat.“

„Ach, Gabe, je mi to moc líto.“

Pevně a dlouho ji líbal. „Nemáš se za co omlouvat. Zamiloval jsem se do tebe a ten cit mě příliš oslepil, abych dokázal vidět skutečnost. Otázka, kterou jsem ti položil u moře, byla především zkouškou. Chtěl jsem, abys mi odpověděla: ne. Mým jediným přáním je stát se tvojí ženou. Tečka.

Když jsem tuhle odpověď nedostal, přišel jsem na nápad svatby naoko. Tak či tak, musel jsem tě mít!“

Očí jí zářily jako modré drahokamy. „Měla jsem říct slova, která jsem měla na srdci. Byla jsem stydlivá a hloupá.“

„O nic víc než já. Ztratil jsem příliš mnoho času, když jsem tě našel ve sněhu jako Teri Jonesovou, přísahám, že mi srdce poskočilo radostí.“

Zasténala bolestí při vzpomínce na ten okamžik. „Dokázal jsi ji naprosto utajit. Měla jsem z tebe úplně jiný pocit.“

Vzal její tvář do dlaní a uvěznil její oči svými. „Cestou na ranč s Clayem jsem truchlil. I kdybys dodržela plán a odjela na cestu kolem světa, nevím jak dlouho bych bez tebe vydržel. Cítil jsem, že dřív nebo později se za tebou rozjedu. V manželství jsem prožíval muka. Měl jsem tě v krvi, drahoušku a nemohl jsem se tě dotknout. Nikoho jiného jsem nechtěl.“

Stefanie jej objala. „Jsem tady, Gabe, a zůstanu u tebe. Jestli chceš slyšet pravdu, byla bych hroznou první dámou. Nenáviděla bych čas, kdy bych měla manžela někde daleko. Nechápej mě špatně. Obdivuju muže, jako jsou naši otcové. Někdo musí dělat politickou práci a platit za to příslušnou cenu. Ale jsem ráda, že tebe se to netýká.“

Úsměv se mu rozlil po tváři. „Je to opravdu tak?“

„Doufám, že první z našich dětí, ať nám jich bude určeno pět nebo deset, se narodí ode dneška za devět měsíců. Dítě potřebuje otce každý den, ne jednou za měsíc a občas i o dovolené. Děti Gabriela Wainwrighta budou stále kolem svého otce.“

„Souhlasím, pokud ty budeš jejich matka.“

Vlastnickým pohybem ji pohladil po břichu. „A pokud tento zázrak už nastal, musíme na pozemku u domu postavit další chalupu.“

„Ano. Zeptej se svého bratra Richarda, jestli nechce koupit dům v Newportu. Byl to náš společný dům, je krásný, ale –“

„Nebyl to náš domov.“ Uměl jí číst myšlenky.

„Nebyl. Co se mě týká, je jím tahle požární věž.“

Gabe políbil Stefanii na něžně oblý ušní boltec. „Naše nejmilejší místo. Tady se splnilo každé naše přání.“

„Ale, parťáku „ Oči jí lišácky zamrkaly. „Mluvíš, jako by tohle kolo už skončilo. Mám pro tebe novinu, chlapče. To je jen začátek. Je načase, abys svou malou ženušku učinil opět šťastnou. Nemůžeš své povinnosti jen tak odbýt!“

Po věži se rozlehl hluboký mužský smích.

Dva honáci hledající zaběhlý dobytek se zastavili a poslouchali. „To vypadá na našeho šéfa.“

„Jo.“

„Ještě nikdy jsem ho neslyšel se takhle smát.“

„Ne.“

„Určitě je šťastný.“

„Jo.“